TŘI DNY A TŘI NOCI

Ten kolotoč začal už v autobuse, když jsem jela do nemocnice. Autobusem normálně nejezdím, protože tam, kam jezdím, autobus nejezdí. Ale k nemocnici jezdí, a tak jsem ho použila, aby mi tam mezitím za ty tři dny, co budu v nemocnici, neukradli auto. Vzhledem k hromadnému zdražování všeho jsem si nebyla až tak jista, zda cena jízdenky je tatáž, co si pamatuji. Proto jsem se nesměle zeptala řidiče, kolik platím. On mi s úsměvem odvětil, že 10,- Kč. Řekla jsem si, no vida, zatímco celý svět vše zdražuje, u nás se zlevňuje jízdné (jsem si totiž pamatovala 12,- Kč) – ale bylo to tak strašně nelogický, že jsem ihned zaujmula zkoumací postoj a přečetla jsem si na jízdence, že jako držitel průkazu ZTP mám jízdné zdarma a bylo tam, že s DPH je to 0,00 Kč – a teď nevím, zda jsem ušetřila, nebo jsem byla okradena – a už vůbec nebudu rozvíjet teorii např. 50 ti jízdenek denně tohoto typu za tutéž cenu………….
Do nemocnice jsem měla dorazit mezi devátou a desátou – jo – šla jsem na operaci ucha, neboť jsem na něj byla polohluchá (slyšitelnost cca 40%) a oni mi slíbili, že to umějí zvednout o 50 %.
Dorazila jsem asi 9.47 – to je totiž dost důležité, že jsem dorazila včas, protože než jsem se dostala přes příjem sekretářky a příjem lékaře k příjmu na lůžko, bylo asi půl dvanáctý a hned mi oznámili, že jdu pozdě a že nedostanu oběd.
Načata vysmátým řidičem jsem začala rázně protestovat ne kvůli obědu, ale z nařknutí pozdního příchodu, protože JÁ jsem přišla včas – a že tam mají špatný systém, že se na jednom patře neumějí domluvit, to už není můj problém. Mezitím se ale zjistilo, že ač měsíc dopředu objednána, není kapacita lůžek a nemají mě kam dát. Přestal se řešit oběd, začalo se řešit bydlení. Chtěli mě poslat domů s tím, ať ráno přijdu rovnou ke skalpelu. Načata vysmátým řidičem, pobouřena žádným obědem s vidinou, že doma zase dlouze budu vysvětlovat své chytré 86 leté mamince (se kterou se nakonec stejně pohádám), proč jsem zase doma a proč nejsem tam atd., navíc jsem celý měsíc získávala odvahu na tuto akci, neboť jsem se bála, že třeba pan primář řízne a vyskočí na něj rakovina nebo mimozemšťané, nebo řízne vedle a já zblbnu, tvrdě jsem trvala na tom, že nikam nejdu. A nejdu !
Ony ty sestřičky se mě asi už začaly bát.
A najednou byl oběd – sice jen suchá bramborová kaše, ale byl – no jeden pacient přišel včas, ale ukecali ho, aby přišel zítra rovnou pod skalpel – a oběd byl můj !!!
No vida, PRVNÍ VÝHRA !!!
Oni tam měli takzv. pooperační dospávací pokoje – pro děti zvlášť a pro dospěláky taky – tam se hlídali čerstvě operovaní, dokud se neprobrali z narkózy. Tak mi chuděry sestřičky slíbily, že na dětském pokoji dospávající dítě už bude dospaný a že mě tam pak lupnou. Konečně asi ve tři hodiny jsem měla pokoj – DRUHÁ VÝHRA !!! Mezitím jsem tam načala jakousi knihu, takže jsem v ní v poklidu pokračovala. Najednou tam vlítla další sestřička – ta mě ještě, chuděra, neznala, a hned spustila: “Co tady děláte?“ a já načata vysmátým řidičem, nařknuta pozdním příchodem, odejmuta od práva oběda a nároku na lůžko jsem, aniž bych zvedla oči od knihy, krátce a stroze odvětila:“JÁ NEVIM!“ Chtěla se začít rozčilovat, ale já něco zamumlala v tom smyslu, že v dnešní době virtuálního světa a počítačové techniky je dost divná poloinformovanost jejich oddělení – a ať se ptá kolegyň, já jsem pouze pacient. Zřejmě se kolegyň zeptala, protože od té doby už na mně nikdo nic nechtěl, dokonce i večeři mi přinesly, holky hodný, až pod nos. Nojo, ale to jsem netušila, že TOTO byl můj nejhezčí den celého mého pobytu v tomto institutu.
Ráno mě přestěhovali na třílůžák a to, o čem jsem si myslela, že bylo jen včera, vesele pokračovalo dál. Dali mi prášek oblbovák a že se mám obléci do prostěradla. Pak přišla druhá sestřička, že půjdu až za hodinu, protože museli vzít nějaký dítě. Mezitím přilítla první sestřička s převozní postelí a divila se, že ležím, když mám jít na kudlu - a už jsem zase začla něco vyřvávat o špatné informovanosti personálu. Pak ještě přišel pan primář a zjistil, že nemám nové audio (to je test slyšitelnosti ucha – pozn. pro zcela zdravé lidi) a tak jsem již zcela oblblá práškem ještě cestovala přes park na druhý konec nemocnice na audio
Přitom vím, že když mě přijímali, tak tam dotyčný pan doktor udělal poznámku o novém audiu, neboť sem mu čučela do PC; mimo jiné tam taky udělal poznámku o slabých punčoškách - na křečový žíly, ale tam nikdo nic nečte, protože těch papírů je moc, a na ty holky je tam docela dost frmol – no tak audio si vyžádal až pan primář a o punčoškách vím akorát já.
A hurááá na kudlu – leč to ještě zdaleka nebyl konec včerejšího kolotoče. Po té, co jsem se probrala z mrákot, mi bylo oznámeno, že tam byla moje sestra a že ještě přijde – upadla jsem do mrákot znova, neboť je to zrovna ta sestra, před kterou se každou sobotu, když navštěvuje maminu, zavírám ve chlívku – neboť nikdy nevím při setkání s ní, co sladkého jí vypadne z úst na adresu mojí osoby – a v nemocnici chlívek, kam bych se zavřela, neměli. Naše sesterské vztahy – to nejde vysvětlit, prostě obě jsme děsně chytrý, obě máme vždycky pravdu – ona si myslí že má větší, protože je starší a já si zase myslím, že v tomto věku už jsou léta vyrovnaná a ta pravda by měla být rovnocenná, ale to ona zase nechce připustit a to smetiště na dva kohouty je vskutku velmi malé – tak jeden musí vždycky do chlívku – já už tam chodím dobrovolně. Nikdo jí nic neřekl, neměla o mé uchu vědět (to zase naše chytrá maminka). Nezapomněla sestřičkám prozradit, že naše sesterské vztahy nejsou moc dobré, a protože já byla v mrákotách a už jsem se jim tam jaksi předvedla a nemohla jsem se bránit – a ona je taková milá, hezká, kultivovaná paní učitelka – hádejte, komu sestřičky fandily ???
Poprosila jsem tedy sestřičky, aby ke mně sestru nepouštěly, aby jí řekly, že nikoho nepřijímám, neboť stále spím; a sestřičky začaly mít strach, co bude, když je moje sestra obejde a půjde rovnou, protože si nešlo nevšimnout, jak řvu na celé patro při zjištění přítomnosti mé sestry, která si mě jinak celý rok nevšimne až na pár blbejch keců.
HA HA HA – JENOMŽE – mezitím volala zase (včera volala taky) moje starostlivá matinka, jak mi je a chtěla mě k telefonu. Vzhledem k tomu, že mě kvůli tomu museli vzbudit, na chodbě jsem jim třikrát upadla a znala jsem původce návštěvy mé sestry a tím způsobený celodenní nervák z jejího možného příchodu a následné ostudy – servítky jsem si tedy moc nebrala.
A tím zase nekončí kolotoč načatý vysmátým řidičem, nařknutím pozdním příchodem, odejmutím práva oběda a nároku na lůžko, návštěvou sestry a seřváním matinky. To už jsme vlastně v dalším dnu mého pobytu ve zdravotním institutu, kdy čekám na sestru a řvu na matinku. Ony mezitím přišly návštěvy – hned po obědě měla holčina na pokoji maminu, sestru, sestřenici – a děvčata nikam nespěchala a nespěchala a já si potřebovala prdnout a vyměnit připočůrané kalhotky a děvčata si povídala a já trpěla. Mezitím na uprázdněné lůžko přišla 12 ti letá holčina, která si usmyslila, že má odstálý ucho a chtěla ho přišít – mamina byla velmi krásná a příjemná ženská – tak se mi trpělo trochu líp. Zatímco holčina šla na šití, mamina šla na nákup a mně se podařilo usnout – bohužel jsem si ani neprdla, ani nevyměnila připočůrané kalhotky. Probudil mě chaos. V pokoji byla již přišitá holčina + tatínek + maminka + bratříček – a pochopila jsem, že až se z dívenky vypaří operační narkotikum, že si ji hned vezmou – a hodlali na vypaření čekat v našem pokoji. Mezitím se tam ta druhá holčina s maminou, sestrou a sestřenicí už nevešly, tak šly konečně na chodbu. Já jsem nevydržela a šla civět na televizi a vyhlížet sestru. Hlídala jsem si Primu, protože v úterý se koukalo na Ordinaci a já neviděla Pouta a dnes jsem byla rozhodnuta se o Pouta poprat. Spoléhala jsem na to, že tu telku nikdo neumí přepínat. V našem pokoji se mezitím bratr přišité dívky učil s maminkou básničku na besídku. Narkotikum se vypařilo před pátou – od 12 do 17 jsem měla já, pacient po operaci, zablokováno soukromí mého lože a pokoje.
Ale ještě není konec!!!
NENENE !!!
V nezpozorovaném mezičase za první dívčinou přišla asi tlupa 10 mládenců, kteří se posléze také srotili v našem pokoji – ty jsem ale hnala už svinskou nohou, neboť mezitím byl ten milý telefonát s matinkou (sestra nedošla – zřejmě byla včas varována) – a taky došly nervy.
A tak ty kalhotky, co jsem si připochcala asi v poledne, jsem si měnila až někdy v sedm večer.
Hm, tady by to mohlo končit, ALE NEKONČÍ, NEKONČÍ!!!
Ráno u převazu jsem si myslila, jak konečně půjdu domů (říkali tři dny), ale pan primář chtěl až v pondělí – tak jsem mu práskla terorizování pacientů návštěvami v dnešním „demokratickém (haha) světě“ a upozornila jsem ho na možné hrůzné následky setrvání mé osoby v tomto zařízení. Okamžitě souhlasil s mým propuštěním a přislíbil, že s roztahováním návštěv na úkor pacientů něco udělá – asi to nebyla první stížnost.
Se sestřičkami jsem se mezitím skamarádila, protože já mimo to, že jsem hnusná, když to není, jak má být, jsem velmi zábavná, když to klape – a ono v tom fofru i sem tam něco klapalo. No, na omluvu jsem jim koupila aspoň kafíčko – jako satisfakci.
No a jak to končí?
Mamina neřekla ani „Ahoj“, - je asi uražena; a hospodář s novým kolenem, když jsem tam přišla o holi, že mám motolici, že nemůžu jít se psy ven, odvětil, to jsme věděli, že radši budeš mít motolici, abys nemusela jít s klukama ven.

Tak jsem raději zalezla do svý nory a tady to vše sepisuju, protože, když to budu někomu vyprávět, tak mi řekne, neblbni, ty kecáš, neříkej, že jsi měla celej tejden pátek třináctého……

No...... a měla ?!!!