Prosba

“Ahoj,” vítám s nadějí v hlase svou kamarádku. Vzápětí je můj extatický pocit z toho, že ji opět vidím, uhašen jejím nevšímavým zamumláním pozdravu, protože právě něco nadšeně sděluje dalším pěti lidem. Bolest se ve mně probudí k životu, a to ještě ani pořádně neusnula. ‘Dlouho sis ode mě neodpočinula, co?’ posmívá se a zatíná do mého rozdrásaného nitra drápky. ‘Jojo, holka, mě se jen tak nezbavíš…’
Raději se uvnitř vyhnu odpovědi tomuto trapičskému hlasu a usednu ke stolku v kavárně. Něco si objednám a poprvé se zaposlouchám do hovoru svých známých.
“…bys nevěřila! On se na ni normálně vyflák! Vyspal se s ní a pak jí řekl, že už holku má.”
“Nekecej! No Laděna byla dycky hloupá, každýmu naletěla, se nedivím…”
Já se divím. Kdyby ženy víc poslouchaly rozum a nedaly tolik na city, nemusely by jim pokaždé zůstat oči pro pláč. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Když se někdo (žena) chce zcela a slepě ztratit v druhém, neměl by se pak divit, když toho ten chytřejší využije.
“A to si představ, že jsem si šetřila na novej foťák, ale pak jsem šla kolem butiku, uviděla jsem ten krásnej kožich, a všechny úspory byly fuč! Su hrozná, co?”
Raději se rozhodnu momentálně se do hovoru nezapojovat a nechám svou mysl volně se toulat, kde se jí zlíbí. Vlastně… až tak volně ne, zabředla bych do výčitek a sebelítosti, a tomu se už pár let snažím unikat. Řekla bych, že celkem úspěšně - chce to jen trochu vytrvalosti a odhodlání. Dívám se z okna na ulici a místo moře bolestně anonymním postav si představuji opravdové moře, anebo raději moře sněhu, ticho, prázdno a všude spousta bílé barvy. Klid. Všechno, co jsem nikdy neměla.
Představy mě přemůžou a já najednou ztratím kontrolu. Nemůžu od krásné krajiny v sobě odtrhnout oči. Bělost je stále intenzivnější a ticho se stává hukotem. Začíná se mi dělat zle od žaludku a cítím, jako bych se nemohla hýbat, mám ztěžklé končetiny a jde na mě zima. Od srdce se ve mně rozlévá pocit chladu. Chce se mi zvracet. A náhle nic necítím. Bože. To slovo se mihne tmou jako světelný paprsek. Kde jsem? Mrtvá? Nevidím nic, jen tmu. Není nahoře, ani dole, není žádná hmota. Jen černo.
Vyslyšel jsi mě, Milosrdný? Vzal jsi vážně mé prosby, a bereš mě, nehodnou, k sobě? Žádná odpověď. Mluv se mnou, Pane!
“Jsi v pořádku? Hej!”
Ale ne, to není odpověď, kterou chci slyšet. Zažité vzorce chování jsou ve mně příliš hluboko. Nechci promluvit, a přesto se slyším, jak říkám: “Nic mi není, asi jsem jenom omdlela, to se mi občas stává.”
“To jsem si oddechla. Vyděsilas mě. Sanitka tu bude každou chvíli.”
Ach, výborně, má přítelkyně. Teď se stará. Proč neviděla, že se blížím k hraně? To by se na mě nejdřív musela pořádně podívat. Nechme toho, nechci se litovat. Vždycky jsem věděla, že vydržím několikrát tolik co většina lidí. …Nebo už ne?