Chtít

„Ahoj Janko, budeš mať dneska to auto? Musím ešte odviezť knižky do školy.“

Byl překrásný říjnový den a já se táhla se dvěma taškama k autu mého spolužáka. Janko při nakládání tašek, prubnul ještě jednou mě přemluvit: „ Nechceš si to ešte rozmyslieť?"

Třídní profesor položil mi stejnou otázku podruhé a dodal: " A čo na to povedia rodičia?"
Zavrtěla jsem vzdorovitě hlavou: „Nechcem! Za všetko vám pekne ďakujem, už som sa rozhodla, idem bývať do Čiech. Majte sa tu dobre. Dovidenia."

Kolikrát jsem si vzpomněla na tohle moje loučení se školou a rodným Slovenskem? Můžu vám prozradit, že sama nevím, ale rozhodně jsem nikdy nelitovala a vše brala tak, jak to život přinesl.

Byla jsem tvrdohlavá a nezkušeně drzá. Poslední ročník průmyslovky a maturitu jsem absolvovala v Praze.
A zase otázka: „ Nechcete maturovat ve Slovenském jazyce?“

Vůbec jsem nezaváhala a odpověděla okamžitě: „Nebudem to zbytočně komplikovať, do konca roka sa po česky naučím.“

Dodneška nevím, která sudička při mně stála, ale mám podezření, že ta dobrá víla byl můj třídní profesor. Věřte nebo nevěřte, ale jedna z mých maturitních otázek zněla „Pavol Ország Hviezdoslav a jeho poezie“.

Tak to jsem měla dálkově Češtinu a Ruštinu, což byla půlka maturity.

Druhý rok byl zábavnější.

V osmém měsíci těhotenství jsem napsala písemné zkoušky a po prázdninách čekaly mě zkoušky ústní - z odborných předmětů, protože po písemkách jsem to už k ústním zkouškám nestihla.

„ Miláčku tady máš tu láhev.“ Pravil s úsměvem manžel a šel naložit kočárek do auta. Naplnila jsem láhev mateřským mlékem, hodila maturitní otázky s taháky do tašky a myslela si, že jsem na časový problém s kojením vyzrála.

No a pak přišla zkouška nejtěžší a ze života, která byla těžší než-li celá maturita.

Po první zkoušce jsem se šla mrknout na dítě a manžela, který drandil před školou s kočárkem: „ Už brečí! Má asi hlad!" Manžel se tvářil ustaraně a sdělil mi, že se domnívá, že našemu miminku studené papání nechutná. Mněl pravdu. Ale co teď?

Paní vrátná ze školy nás pobaveně pozorovala, přišla se podívat na drobečka a rozhodla: „ Pojďte, zamknu Vás na šatně. Tam to malé nakojíte. Já zajdu nahoru a řeknu, že se chvilku opozdíte."

Stihla jsem to v pohodě a na trému z druhého předmětu mi zase nezbyl čas.

Z nejtěžšího úkolu z maturity se časem stala vzpomínka a užitečné povzbuzení pro kamarádky mé dcerky, které měly trému a obavy z maturity.

Uklidňovala jsem je tím, že vyprávěla jsem jim skutečný příběh ze života: „ Děvčata neblázněte, vždyť je to jenom maturita. Zvládla jsem to také a dokonce jsem stihla nakojit Markétku mezi Betonem a Dopravními stavbami.“

Smály se a Bára prohodila: „ Vidíš Markét, ty už máš písemky vlastně jednou vyzkoušené.“

Odcházely pobaveně uvolněné a já tajně doufala, že jsem jim snad malinko pomohla.