Pomoc světu

Vycházím ze dveří s pocitem, že nepatřím na tento svět. Každý člověk kolem mě je něčím nadaný, má v sobě talent, kterým pomáhá lidem a tím i této planetě. Jen já stále ještě netuším, čím bych mohla obohatit blízké. Snad jen tím, že mi nic nejde, na co sáhnu, to zkazím. Při umývání nádobí mi z rukou padají hrníčky na zem a jsou roztříštěny na stovky malých kousků. Při tenisu, do kterého mě nutí táta, trenéra trefím míčkem do hlavy - a to několikrát po sobě během jedné lekce. Ruce mě neposlouchají a raketa se podivně viklá, až se vysmíkne a odletí pryč.

Takto zamyšlená procházím ulicemi. Nevnímám okolí, jako bych měla klapky na očích a špunty v uších. Něco mě vytrhne z přemýšlení, snad je to zvuk kamínku, do kterého jsem kopla a on odletěl o kousek dál. Nevím, co se se mnou stalo , ale najednou si začínám všímat lidí kolem sebe. Ano, tak tenhle pán s kufříkem je velice unavený, určitě toho má mnoho v práci a doma ho ještě čeká rodina, které se musí věnovat. A tahle slečna se velice trápí, nejspíše kvůli nějaké velmí blízké osobě, která ji zradila.

Chodím takhle ještě dlouho a prohlížím si okolí. Těžko říct, co mě to popadlo, nikdy dříve se mi nestalo, abych se zabývala trápeními cizích lidí. Tímto způsobem dojdu až do nedaleké botanické zahrady. A najednou mě něco zarazí. Stojím u vstupní brány a jsem ohromena, ani pohnout se nemohu. Vždyť já zapomněla, že je jaro a vše kolem se tak nádherným způsobem probouzí. Procházím mezi květinami, nasávám tu překrásnou vůni poupat, slunce a čerstvě rozmrzlé půdy. Až po delší době se proveru a jsem schopna vnímat i to ostatní. Mezi růžičkami sedí sýkorka a pije vodu z listů. Na tento úžasný okamžík čeká mladý fotograf a jakmile ptáček skloní hlavičku, muž začne zběsile cvakat fotoaparátem. Oči má rozzářené a rty se pohybují vešťastném úsměvu. O kousek dál sedí na břehu jezírka mladá dívka s krásnými hnědými vlasy, v ruce drží náčrtník a vedle sebe má položeny pastelky. Chvíli nepřítomně hledí na přirodu před sebou, pak po dlouhém přemýšlení uchopí jednu ze svých výtvarných pomůcek a pustí se do díla. I když pohled na rodící se dílo je úžasný, jdu dále. Úzký chodníček mě vede mezi kopretinami, krásnými keři a spousty dalších rostlin, o kterých jsem dříve neměla ani ponětí.

Přicházím do rozkošného parku, který je součástí velkého areálu zahrady. Na plácku porostlém čerstvou a nadýchanou trávou trénují dvě malé holčičky všelijaké gymnastické cviky. Jsou velice ohebné a jejich paní cvičitelka by z nich jistě měla velkou radost. O několik metrů dál sedí asi patnáctiletý hoch s kytarou, ze které se linou líbezné tóny. nejsou to akordy z rockových písniček, ale Bachovo Bouree. Je to nádherná kulisa, která doplňuje tuto jarní atmosféru.

Teď už vím, že každý se pro něco narodil - i já... Vždyť na světě je tolik činností, které jsem ještě nezkusila. A to, že mi nejde tenis neznamená, že jsem neschopná. Je mi teprve šestnáct let a mám ještě spoustu času objevovat to, v čem bych snad mohla být dobrá. A nyní věřím tomu, že každý z nás si svého koníčka objeví. Chce to jen nebát se poznávat nové věci a dívat se kolem sebe. Jsem si jistá, že každému se jednou rozzáří oči nadšením z činnosti, která ho baví... Teprve potom přijdeme na to, že jsme pro tento svět něco udělali - že jsme ho naplno prožili...