Jinýma očima 1.díl

Nervózně poposednu na rádoby pohodlné židli a výmluvně se zadívám do otevřeného jídelníčku, který mi tu beztak slouží jen pro parádu a pokouší se zakrýt moje rozpaky. Stejně je to zbytečné, chvíli co chvíli pošilhávám po ostatních hostech, zda jim moje nečekaná návštěva nebude vadit, či je snad dokonce popuzovat. Ale vypadají v pohodě, v příjemném klidu popíjejí své drinky či si snad pohrávají s ubrouskem, zatímco čekají na svou večeři. Potřesu hlavou. Asi jsem vážně trochu paranoidní.
Náhle se otevřou dveře a do stěží z poloviny plné restaurace vstoupí drobná žena s nejistým výrazem. Je oblečená v neutrální černé mikině a opraných džínsech, vlasy má obyčejně stažené do culíku. Potkat ji takhle na ulici, určitě byste jí nevěnovali ani pohled, prostě by zapadla do stereotypu nevyčnívajících lidí, jaké denně míjíme. Přesto je jiná. Pozorně se na ní zadívám, zatímco se blíží k mému stolku. Pohybuje se trošku prkenně, oči jí nervózně tikají sem a tam po celém lokále. Není divu, z posledních let svého života musí být zvyklá na něco jiného, než skýtá tenhle bar s pohledným číšníkem.
,, Dobrý večer!“ Přijme mou nabízenou ruku a krátce s ní potřese. Vida, takže na vychování se nezapomíná, napadne mě.
,, Jsem Sofie Lorenová, mluvila jsem s vámi po telefonu prostřednictvím azylového domu!“ Přelétne mě pohledem.
,, Jsem Anna, řekne stroze a po chvíli mlčení dodá:
,, Představovala jsem si vás jinak,“ I já vás, doplním ji v duchu, ale nahlas mlčím. Jsem vážně hloupá, když jsem čekala smradlavou ušpiněnou ženskou.
,, Jste poměrně mladá. Nedovedu si vás představit jako seriózní novinářku!“ Pousměji se.
,,Vidím, že jste velmi upřímná,“ Pohlédnu jí zpříma do obličeje. ,, Ale musím vás zklamat. Tohle si o mě myslí mnozí. Ale i přesto první zdání klame!“
,, Tak to máte pravdu,“ usadí se naproti mně. ,, Smím?“ Kývnu a tak se natáhne po mém jídelníčku.
,, Vážně si můžu dát, co chci?“ Znovu jí její otázku odsouhlasím. Jakmile nám pak číšník přinese plné talíře, hladově se pustí do jídla. Zvědavě ji pozoruji a v mysli si začínám vytvářet svůj osobní názor. Zaberu se do toho natolik, že se svých boloňských špaget dotknu stěží dvakrát.
,, Vy nemáte hlad?“ Překvapeně sebou trhnu, ale než mohu odpovědět, chopí se Anna slova:
,, Obě víme, proč jsme tady, tak nemá cenu chodit kolem horké kaše. Vy chcete reportáž, já chci být hodinu, dvě v teple s dobrým jídlem a pitím. Tak můžeme začít!“ A tak, zatímco si objedná sklenici červeného, vytáhnu z tašky diktafon a překontroluji baterky.
,, Nebude vám to vadit?“ Napije se a aniž by na přístroj upřela pohled, odpoví:
,, Dělejte, jak myslíte. Souhlasím se vším!“ Znovu usrkne kvalitní francouzský nápoj, načež se zhluboka nadechne a pomalu začne….

,, Do městských ulic a postraních uliček se již dávno vkradla tma. Rozprostřela tu svůj dlouhý plášť a vytvořila temná a tajemná zákoutí. Lidé již dávno skončili s každodenní prací a vrátili se zpátky do svých domovů, k milující rodině a teplé večeři. Zavřeli okna, spustili žaluzie a pouze auto stojící v garáži trpělivě čeká, až s ním další den zase vyrazí mezi městskou hromadnou dopravu. Ach ano, kdysi jsem bývala taky taková. Pořád se jen za něčím honila, ignorovala všechny kolem sebe. Až teď toho lituji.
Oči mě začnou pálit a na řasách se mi zachvěje malá křišťálově zabarvená slza. Kdoví, co všechno vlastně v sobě tahle malá kapička slané vody skrývá. Úzkost? Bolest? Snad … Nenávist k sobě samé? Možná … Naději? Tak to stěží … Už dávno jsem přestala věřit, že se to jednou zlepší. Jen možná dříve, v těžkých začátcích, jsem toužebně vyhlížela prince na bílém koni, nebo třeba jen dávného kamaráda či kamarádku, co by ke mně vztáhli ruku a s úsměvem mi nabídli pomoc. Ba ne, tyhle falešné přísliby, kterými jsem sama sebe ujišťovala v něco neexistujícího, dávno pominuly. Nejspíš je odvál vítr, anebo je odnesla ta malá říčka za městem, skrz jejíž špinavou a zakalenou hladinu se dá jen těžko dohlédnout na dno.
Jak je to vlastně dlouho? napadne mojí mysl náhodou. Semknu ztěžklá oční víčka a pokouším se si vybavit tu vlahou letní noc, která se mi stala osudnou. Kolikátého tehdy bylo? Pětadvacát.. ne,ne! Dvacátého třetího července, devět hodin večer a k tomu nějakých dvacet minut. Jak dlouhá doba od toho uplynula? Týdny, snad i měsíce… Po prvních pár dnech jsem to přestala počítat.
Ano, nejspíš začínáte chápat, co jsem vlastně zač. Pro někoho stvůra, povaleč s mastnými vlasy a zašpiněnými nehty, co s nostalgií vzpomíná na časy minulé a doufá v časy budoucí, přičemž veškerý svůj žal utápí ve flašce s rumem, jíž nikdy nechce dohlédnout až na hořké dno. Druzí mě litují, mají mě za neschopného idiota, který si neumí najít práci, ztratil rodinu a teď si jen zoufá nad svým osudem. Občas někdo přijde, podstrčí mi nějakou tu kovovku, dvacku, padesátku, i stovka se najde. Jednou se dokonce objevil i šamstr s pětistovkou a nejistým úsměvem na tváři.
A nakonec poslední skupina, která mě přehlíží, z očí jim nekouká ani nenávist, ani soucit. Vůbec jim do očí nevidím, poněvadž když procházejí kolem, mají je zabodnuté v zemi, jako by na těch oprýskaných chodnících, dlaždicích či omlácené žule viděli něco, co tak náhle upoutalo jejich pozornost. Prvně mě to docela zarazilo, po druhé urazilo, po třetí nepřekvapilo a po čtvrté jsem si na to zvykla. Snad mi tenkrát nic jiného nezbylo, než to přijmout a tvářit se, že mi to nevadí. Člověk si zvykne. Musí … Jinak nepřežije jedinou noc.
A pokud jste do téhle doby nevěděli, co jsem zač, tak teď už o tom jistě nepochybujete. Bezdomovec… Ach, jak se mi tohle slovo dříve těžko přenášelo přes rty. Jízlivě se tomu zasměji. Teď ho vyslovím bez potíží. Bezdomovec. Bezďák. Pro ty ohleduplnější také žena bez domova, jestli chcete. Denně žiju na ulici, v parku, mezi popelnicemi. Dřív jsem stejně jako vy všichni bydlela v luxusním bytě, jakými jsou dnes nazývány paneláková jádra 2+ 1. Pracovala jsem, dostávala prémie, měla přítele a téměř neustále doufala, že konečně otěhotním. Kdo z nás, tedy pardon, vás, takovéhle sny neměl, nemá nebo nebude mít. Nejsem sice pesimista, ale vím, že tahle pomyslná bublina už dávno praskla a tak si musím najít mnohem praktičtější cíl. Stačí mi, když přes den seženu něco k jídlu, večer se zachumlám do protrhané deky a v klidu se dočkám dalšího rána. Občas zajdu do azyláče, někdy hodím řeč s někým podobným. Ale přitom se to stalo úplnou náhodou. Náhodou……,“ Poslední slovo Anna zašeptá a bezradně schová obličej do dlaní, aby zakryla dojetí. Nakloním se k ní přes stůl.
,, Nemusíme pokračovat, jestli nechcete,“ nabídnu, přičemž je mi úplně jedno, že zítra budu tohle faux pas nějak důmyslně vysvětlit šéfredaktorovi.
,, Ne, v pořádku!“ Anna si utře oči. ,, Budu vyprávět dál!“