Chraňte si zdraví, hlavně o Vánocích

Chraňte si zdraví, hlavně o Vánocích

Návštěva mé svérázné babičky na mne zanechala hluboký dojem.Vše začalo naskládáním se šesti osob do Škody Octavie (já, bratr,matka,otec,babička Josefka a děda Jara z matčiny strany), kdy mně, jakožto nejmladší osobě připadlo asi deseticentimetrové místečko na okraji autosedačky – rodino,nemám vám to za zlé, brácha má vážně široké ramena – a tak jsem přetrpěla asi 40 kilometrovou jízdu po okresních silnicích, díky bohu za Tomyho Emanuela, který vyhrával svá kytarová sola z radia.Když jsme ztuhle vystoupili z auta do mrazivého vzduchu, uvítala nás babička v pantoflích a hned nás, jak je jejím dobrým zvykem, vedla ke stolu, k jídlu.To by obvykle mužské osazenstvo uvítalo (přiznejme si to- chlapi jsou nenažraní), ale babiččiny kuchařské výtvory jsou obvykle sázka do loterie.Tentokrát naše hodování započalo polévkou s kvasnicovými knedlíčky, z nichž se mému bratrovi obrátil žaludek a musel si jít ulevit na záchod.Tiše jsem mu záviděla, při opatrném usrkávání polévky.Po dojedení toho, co babička vydávala za polévku, následovalo vyplnění našich nejhrůznějších snů – jakési cosi, co se při nadměře dobré vůle dalo nazvat masem a brambory.Brácha se vymluvil, že je mu stále špatně (ani bych se nedivila,kdyby to byla pravda), ale měl byl naložen plný talíř tohohle… blafu. Rozdělila jsem si to na tři hromádky:1.Maso; 2.brambory; 3. To, co jsem nedokázala identifikovat.První dvě hromádky jsem do sebe nasoukala – maso bylo jako z gumy, a brambory zase vůbec nechtěly klouzat do krku.Třetí hromádku jsem nechala ležet.Když všichni dojedli, vypadali nesmírně šťastně, že už to mají za sebou, děda Jara -byl asi dost hladový – si dvakrát¨přidal, což nám připadalo nepochopitelné.Když už tedy konečně dojedl i děda Jara, babička se s nevinným úsměvem zeptala:,,Tak co, jak vám chutnalo, ty knedlíčky v polévce byl nový recept!“Můj otec a babiččin syn neomalené prohlásil, že byly hnusné a vůbec mu nechutnaly, babička se však zasmála a pravila shovívavým hlasem,:,,No co, Ivánku, tys byl vždycky vybíravý v jídle.“-Ani se taťkovi nedivím.
Po tomto incidentu jsme se odebrali do obývacího pokoje, kde jsme dostali brambůrky – ze sáčku, kupované, takže to bylo bezpečné – a já jsem se jich neskutečně přejedla, protože jsem měla medvědí hlad po tom obědě ( ty dvě hromádky masa a brambor byly jako pro anorektičku), a bylo mi taky špatně.Museli jsme jet tedy domů, zamířily jsme k autu.Podali jsem si spěšně ruce – venku mrzlo- a už už si sedali do auta (já na svých deset centimetrů), když si babička vzpomněla, že nám zabalí toho výtečného oběda, co jsme ho snědli nějak málo.Oj oj, to si náš kocour doma pošmákne.Konečně, konečně, už sedím v teplém autě cestou domů, ale při projíždění jedné vesnice si otec vzpomněl na originální výzdobu zdejšího občana a projeli jsme celou ( ne malou) vísku.Dům toho tvořivce za to rozhodně nestál – nikdy jsem si nepotrpěla na obrovské Santa Clause lezoucí do komína.Ke všemu ještě se moje matka chovala jako pětiletý fakan, a neustále křičela, že musí na záchod (Asi za to nedostala na zadek jako já v několika málo letech).Já jsem taky nutně potřebovala, ale rozhodla jsem si své potíže s příliš malým močovým měchýřem nechat pro sebe.Skvěle, už jsme doma, po snad nekonečné cestě s malými močovými měchýři, utlačováním a podezřele vyhlížejícím balíčkem v kufru.Nazdar za rok!