Pokličky

I. OBRAZ
Ložnice, ráno.

(V posteli leží dvě spící postavy- ženy a muže. Zazvoní budík, oba se probírají. ONA rychleji, ON neochotně.)

ONA: Měla jsem sen. (Třese s NÍM, aby ho probrala.)
ON: Hmmm... (Trochu nevrle.)
ONA: Byl o pokličkách na hrnce.
ON: Ježiši Kriste. (Rozespale.)
ONA: Stála jsem v takové velké místnosti a byl tam stůl, na kterém stál hrnec. Normální obyčejný velký hrnec na vaření. Byl hrozně velký a měl černý oloupaný lak. Vážně zvláštní sen! (Smích)
ON: Ježiši Marja!
ONA: (Zamyšleně, jako by si ani nevšimla, že HO to nezajímá. Zdá se být pohlcená představou svého snu.) A celá ta místnost byla plná pokliček. Celá zem byla zakrytá pokličkami, takže se tam nedalo chodit, aniž by člověk nešlápl na pokličku. A každá ta polička byla jiná! Byly tam velké a malé a kulaté a hranaté-
ON: Hranaté?
ONA: Jo, hranaté. A já jsem jednu po druhé brala a zkoušela jsem jimi zakrýt ten hrnec.
ON: Proč jsi to dělala?
ONA: Zkoušela jsem, která se k tomu hrnci nejvíc hodí, víš. Ale žádná neseděla. Buď byla moc velká, nebo moc malá, nebo měla jinou barvu... Potřebovala jsem černou pokličku s oloupaným lakem, ale žádná taková tam nebyla! A potom jsem si všimla, že leží přímo na tom stole vedle hrnce! Byla jsem asi tak zaměstnaná těmi dalšími pokličkami, že jsem si jí nevšimla.
ON: Aha. A co bylo dál? (Sápe se po NÍ, chce JI políbit.)
ONA: (Objímá HO) No, přiklopila jsem hrnec tou pokličkou a báječně se k sobě hodili! (Líbá HO. Muchlují se a válejí po posteli.) Musím jít. (Zklamaně.)
ON: Já vím, já přece taky. ( Dá JÍ poslední pusu, oba vstávají a začínají se oblékat.)
ONA: A nezapomeň, prosím tě, na ty moje šaty, jo? V té čistírně mají jen do čtyř a já to nestíhám.
ON: Jo. A na zítřek potřebuju vyžehlit ten šedý oblek, buď tak hodná.
ONA: Tak pa, miláčku. (Líbá HO, odchází.)
ON: (Ještě si uvazuje před zrcadlem kravatu.) Pa, ty moje pokličko. (Odchází.)

II.OBRAZ
Ložnice, večer.

(Přichází ONA, odkládá kabát a kabelku, vytahuje žehličku, žehlící prkno a JEHO šedý oblek. Začíná žehlit. Najednou přestane, zasní se.)
ONA: (Vytrhne se ze snění. Rozmrzele.) Ale copak můžu? Nechci mu ublížit! (Láskyplně hladí oblek.) Ale na druhou stranu- malé povyražení přece nikomu neuškodí. Vůbec by se to přece nemusel dozvědět, že? (Trhne sebou, jakoby se chtěla vzpamatovat.) Ježiši, vždyť to nejde! Jak na to můžeš jenom pomyslet?! (Začíná zase žehlit.) Proč ne? Náhodou si myslím, že je to celkem zdravé, jednou za čas se odreagovat, vypadnout z toho stereotypu. (Znechuceně se podívá na žehličku a na sako.) Aspoň na chvilku se cítit svobodně! Ale copak nejsi šťastná? Co ti chybí? Nevím, asi dobrodružství, trochu rizika. Máš všechno! Mám, ale ještě něco bych chtěla- chybí mi změny, novinky... Prostě všechno už je tak nějak moc všední, pořád to stejné! Ale ty přece jsi šťastná! Máš ráda tenhle trochu všední život, tenhle stereotyp. Už sis zvykla a je to tak dobře. Možná ano- vždycky se mám kam vrátit, ale teď bych chtěla zkusit něco nového, něco jiného! (Sedá si zasněně na postel. V zámku zachrastí klíče. Odněkud zezadu se ozývá hlas.)
ON: Miláčku, jsem doma! (ONA trochu zklamaně povzdechne. ON vchází do ložnice. ONA se vrací k žehlení.) Miláčku, promiň, ale-
ONA: (Aniž by vzhlédla od žehlení) To nevadí, lásko, ty šaty mi vyzvedneš zítra.
ON: Omlouvám se! Já vím, že jsem je měl vyzvednout už v pondělí, ale vždycky zapomenu!
ONA: To je fuk. Já ty šaty teď stejně nepotřebuju. (Žehlí dál.)
ON: (Svléká se, pozoruje JI. Pak JI zezadu obejme.) Pojď spát. (Zavede JI do postele. ONA jde odevzdaně, trochu unaveně. Je na NÍ vidět, že je unavená.)

III.OBRAZ
Ložnice, ráno.

(Zazvoní budík, oba se probouzejí. ON zůstává ležet. ONA si podloží záda polštářem a sedne si.)

ONA: Zdál se mi sen. (Zamyšleně.)
ON: Hmmm.
ONA: O pokličkách. (Nedívá se na NĚJ, spíš to vypadá, jako by mluvila sama pro sebe.)
ON: Už zas? (Moc HO to nezajímá, je rozespalý.)
ONA: Zase tam byl ten hrnec, byl přikrytý tou pokličkou. Zůstal tak, jak jsem ho tam včera nechala. Ale vedle na stole ležela další poklička, ta tam včera nebyla. Nádherná, vážně- hezčí pokličku jsem neviděla!
ON: (Smích.) Může být polička na hrnec pěkná?
ONA: (Ignoruje HO, povídá si dál nahlas sama pro sebe.) Celá lesklá a černá. Vypadala vlastně úplně stejně jako ta na hrnci, jenomže byla nová.
ON: No a?
ONA: Vyměnila jsem je. Tu starou jsem zahodila. Ta nová, lesklá vypadala na tom starém hrnci skvěle, nemohla jsem se na ni vynadívat. (Zasněně.)
ON: Taky se na tebe nemůžu vynadívat! (Sápe se po NÍ, chce JI políbit. ONA jako by se najednou probrala, vysmekne se MU, vylézá z postele a snaží se co nejrychleji oblékat.) Kam jdeš? Ještě máš čas.
ONA: Musím si jít vyzvednout ty šaty.
ON: (Zklamaně.) Taky musím jít. (Vylézá z postele, obléká se.)
ONA: (Rychle se upravuje před zrcadlem.) Dneska přijdu domů později. Mám- (Zarazí se, vrhne po NĚM nervózní pohled.) pracovní schůzku.
ON: (Obejme ji.) Budu na tebe čekat v posteli. (Svůdně.)
ONA: (Maličko znechuceně.) Skvěle. (Odchází.)

IV. OBRAZ
Ložnice, večer.

(ONA přichází z práce. Vypadá zničeně, unaveně, provinile. Sedá si na postel, hlavu má v dlaních, zoufalá. Přichází ON. Svižně, energicky. Vytahuje zpod postele kufr, otevírá skříň, balí si své oblečení. ONA HO zoufale pozoruje, vypadá bezradně. Když si dává do kufru další kus oblečení, chytí HO pevně za ruce.)
ONA: (Zoufale, prosebně.) Prosím tě!
ON: (Zlostně.) O co? (Vytrhne se JÍ, balí dál.)
ONA: (Plačtivě.) Prosím tě, nechoď!
ON: (Trpce se zasměje. Odchází k další skříni, aby ji otevřel. ONA rychle vstává a otevřená dvířka skříně zabouchne. ON je zase otevírá, ONA se snaží je zavřít. Chvíli se přetahují a strkají. ONA dvířka zavírá a stoupá si před skříň.) Tak dost! (Rozzlobeně. Bere JI za ramena, hodí s NÍ na postel. Sice nešetrně, ale ne agresivně. Je vidět, že dává pozor, aby JÍ neublížil.)
ONA: Nechoď! (Leží na posteli, pláče.)
ON: (Stále balí.) To sis měla rozmyslet dřív. (Zní to sice zlostně, ale je na něm vidět lítost a smutek.)
ONA: Prosím! (Sesouvá se mu k nohám, objímá je a pláče.)
ON: Pusť mě.
ONA: (Nepouští.) Odpusť mi to! Odpusť mi to!
ON: Pusť mě!
ONA: (Dívá se nahoru do JEHO obličeje.) Už to neudělám, nikdy. Už nikdy! Prosím, odpusť mi to! (Náznaky hysterie v JEJÍM hlase. ON JI chytá za ramena, s námahou JI vytahuje na nohy. Nechává JI stát, odchází někam pryč. ONA si sedá na postel, pláče. ON se vrací s kartáčkem na zuby a zubní pastou v ruce, ukládá je do kufru.)
ONA: (Tichounce. Neodvažuje se k NĚMU zvednout oči.) Miluju tě.
ON: (Zastaví se v půlce pohybu. Po chvíli- tiše a smutně.) Taky tě miluju.
ONA: (Poslední zoufalý pokus o nápravu, záchranu. Vrhá se MU kolem krku,) Tak nechoď! Prosím tě, zůstaň. Všechno bude jako dřív! (ON stojí, nehýbá se, nechává JI.) Pojďme se milovat! (Líbá ho na tváře.) Pojďme se milovat a pak půjdeme na večeři a na procházku. Nebo do kina! Pojď! (Stahuje HO na postel.)
ON: Dost! (Křičí. Strhne JI ze sebe, zavírá kufr, jde si pro kabát na věšáku.)
ONA: Proč? (Hystericky pláče.) Nemůžeš jít! Nemůžeš mě opustit!
ON: (Bolestně, přesto trochu ironicky.) Kdyby on s tebou chtěl zůstat, opustila bys mě.
ONA: (Lítostně.) Odpusť mi. Prosím...
(On si obléká kabát, bere si kufr, odchází. ONA si lehá zoufale na postel, válí se a pláče. Vytahuje zpod polštáře jeho pyžamo a mazlí se s ním.)
ONA: Už jsi pryč! (Pláče.) Jsi pryč! Opravdu? To už je všechno ztracené? Ty hloupá! Nakonec si za všechno můžeš sama. Chápu ho. (Směrem k pyžamu.) Ale copak je to už navždycky ztracené? (Vstává, svléká se a obléká si noční košilku. Zalézá do postele.) Tak studeno. Tak prázdno. Kde jsi?! (Bere kabátek od JEHO pyžama, obléká si ho, uklidňuje se, najednou vypadá smířeněji.) Bude se mi zdát sen. (Smutně, ale klidně a smířeně. S velikou touhou a odhodláním napravit to.) Bude tam hrnec a tisíce pokliček. Na tom hrnci bude krásná, nová, lesklá poklička. Zahodím ji. A mezi tisíci pokličkami budu hledat tu starou, ošklivou a oloupanou, dokud ji nenajdu a nedám ji zase zpátky na ten hrnec. (Zhasíná, lehá si.)

(Tma.)

KONEC

1.12.2007

Janičce Pokorné: Za nápad s pokličkami- byla jsi tenkrát v Triu moje múza, která mě políbila. Děkuju.=)