Černá držka

Když přišla k nám, bylo mi 17 let, jí taky. Byl to úplně obyčejnej den ve škole jako každej jinej.
Chodila jsem od šesté třídy na osmileté gymnasium a ve třídě jsem měla pověst tak trošku zvláštní. Lidi mě měli celkem rádi, aspoň se mi zdálo, a měla sem tam tři super kamarádky, které nedělaly celý dny nic jinýho, než že vymejšlely nějaký srandičky a podobně. Smála jsem se tomu, nicméně jsem se toho moc neúčastnila. Většinou jsem seděla v lavici a psala a vymýšlela nějakou…jakousi prózu, by se dalo říci, nebo jsem jen tak seděla a sledovala dění kolem a nebo kecala s holkama.
Takže ve třídě jsem měla pověst holky, která, když něco ve škole řekne, tak to stojí za to a všichni mě brali… Vycítila jsem, že když jsem třeba v něčem někomu oponovala nebo jsem se s někým hádala, že jsem většinou “slovně“ vyhrála, jestli víte, jak to myslím. K nějakým větším problémům, které se mě netýkaly jsem byla vždy chladná a s ničím jsem si moc hlavu nelámala. Dá se říct, že jsem nic neřešila. Ve třídě se projevovala má první stránka osobnosti a na zábavách a večírcích ta druhá. Ta zábavná a vtipná.
Ten den byla první hodinu matika, mimochodem můj nejneoblíbenější předmět, a pak čeština, kterou jsme měli s třídní učitelkou. Na hodinu třídní, ale nepřišla sama a navíc měla veselý výraz ve tváři, jako vždycky, když nám chtěla oznámit nějakou potěšující novinku. Naše třídní nás milovala. Byli jsme středem jejího každodenního života, byli jsme její první třídou, ve které dělala třídní… Ale o tom mluvit nechci, takže abych se vrátila k tomu, co se stalo.
Všichni zmlkli, když ona osoba vešla do třídy. Jak zvláštní to pocit, to ticho v naší třídě.
V závěsu za třídní vešla do třídy romská dívka. Všichni se po sobě podívali.
„Dobrý den, třído! Posaďte se,“ řekla nadšeným hlasem,“představuji vám vaši novou spolužačku,“ ve třídě to zašumělo, „ehm…Darju Bakošovou. Darja s námi bude na této škole, předpokládám, až do maturity. Takže doufám, že jste inteligentní lidé,“ významně se na nás podívala a mě hned došlo, na co naráží, „a se vším Darje také v začátku pomůžete.“
„No jistě!“ozvalo se třídou posměšně. Zase Kuba, ten musí mít připomínku ke všemu! Celá třída se krátce zasmála. Já samozřejmě také. Také byste se smáli, kdybyste znali Jakuba.
Dívka, Darja, po nás házela tak trošku vylekané pohledy, ale když jsem se na ní pořádně podívala, nezdálo se mi, že by se nějak bála nebo tak něco. Víte, já často poznám na lidech, co právě cítí. Je to nějaká moje intuice. No, asi holt půjdu na psychologii..
Ale teď k Darje. Měla dlouhé černé vlasy, ostatně jako většina Romek, ale tyhle vlasy byly hezčí, opravdu krásné a lesklé. Na sobě měla oblečení, které se nijak nevymykalo od ostatních, dalo by se říci od normálních českých dívek- džíny a mikinu, a kupodivu, opravdu jsem se divila, protože Romky mi nepřijdou nijak zvlášť krásné, byla docela hezká.
Co bylo ale jisté, působila na mě divně, byla to prostě…… Romka, no.
Teď jsem se nejvíc bála toho, kam ji posadí. Seděla jsem sama. Vyhovovalo mi to, měla jsem svůj prostor a svůj klid. Všichni to věděli, že to tak chci a nikdy mě nenutili sedět někde jinde a ani si ke mně nikdo moc nepřisedal.
„Darjo, sedni si, kam chceš, tam kde je volno,“ pokynula třídní a nesměle se na ni usmála. Když viděla, že si Darja neví rady, řekla: „Tak co třeba místo vedle Alice, támhle, hm?“ a ukázala na mě. Koukla jsem se na ní a maloučko jsem se ušklíbla. Všichni na mě koukali. Darja se ale rozhodně napřímila a zamířila si to ke mně. Navíc se mě ještě slušně zeptala: „Mohu?“
A já jí odpověděla, aniž bych se na ní podívala: „Co můžu asi dělat.“ A celý den jsem byla zachmuřená jako kdybych dostala deset pětek!
„Ta pinda třídní tě pěkně přelstila, co?“ smála se Linda, když jsme šli z poslední hodiny, hodiny angličtiny. „Jak to myslíš?“ nechápala jsem.
„Co asi! Vracim se k tý češtině, jak přišla ta Da-Dana? Ta cigoška! Co si pamatuju, nikdo u tebe nastálo neseděl od primy. Proč myslíš, že přišla k nám? Hlavně sem si myslela, že cikáni sou tupí jak tágo, ale tahle švihala tu angličtinu líp jak šprtna Žaneta! Sem čuměla.“
„Za prvý se, mám dojem, jmenuje Darja, za druhý sem si nevšimla, jak uměla angličtinu a za třetí z toho teda vodvázaná nejsem, že sedí vedle mě. To mi teda věř.“
„Kluci řikali, že slyšeli, že přišla z Prahy, že jí tam strašně šikanovali, ale že v Čechách žije od narození,“ povídala Linda tak trochu tajnůstkářsky, „myslim ale, že tady to taky zrovna lehký mít nebude. No co, každej se nenarodí jako my.“ Konečně jsme došly na nádraží a tam se naše cesty rozešly. „Hale, já si každopádně myslim, že to bude nějaká stupidní cikánka, co si myslí, že jí patří celej svět. Ale je mi to úplně jedno, abych ti řekla pravdu. Hlavně ať na mě o hodinách nemluví a možná i skousnu to, že vedle mě sedí.“
„Tobě je taky všechno jedno,“ zakroutila Linda hlavou a mávla mi na pozdrav.
„Čus,“ kývla jsem a nastoupila do busu.
Večer jsem se načapala, jak přemýšlím o Darje. Byla tak suverénní. Jako kdyby si dělala nějaký obranný štít. Pár vtípků na ní přes den padlo, ale dělala, že to neslyší a dokonce to i vypadalo, že neslyší. Jako kdyby byla vycvičená,…což asi nejspíš byla, jak jsem si vydedukovala.
Nic proti cikánům, ale můj osobní názor je, že jsou to lháři, zloději a tupci. Jednou jsem jednoho takovýho potkala na disku, snažil se mě sbalit, ale byl snad retardovanej, protože se furt smál svým vlastním trapným vtípkům a byl hrozně namachrovanej. Vážně, myslel si, že je král světa. A jednou jsem byla u toho, jak si asi tak dvanáctiletej cikán půjčil od kámoše mobil, aby si mohl zavolat. Kámoš nechtěl dělat rasistu, tak mu ho půjčil a ten cikán byl tak drzej, že mu zdrhnul před očima. Byl tak rychlej a dělal takový manévry, že jsme ho za chvíli ztratili, když jsme ho naháněli. Cikáni jsou svině.

Uběhly asi tak tři měsíce. Darja na mě snad nepromluvila za celou dobu jediné slovo a ostatní s ní mluvili jen když se jí vysmívali nebo když se jí pošklebovali. Nevnímala jsem stejně úplně všechno, co se v tý třídě dělo, ale holky mi toho taky dost vyprávěly. Často jsem o Darje přemýšlela, něco se mi na ní strašně líbilo.
Občas jsem šla po chodbě a slyšela nějaké studenty, jak říkají: „Fuuuj, tady to smrdí!“ když kolem nich Darja prošla.
Jedno mi za tu dobu ale došlo. Darja rozhodně dostala dar přirozené inteligence. A co se mi líbilo nejvíc, psala hezké slohy. Teda aspoň ty dva, co četla před třídou, se mi líbily. Rozhodně v sobě měly nějakou myšlenku, dokonce myslím, že hlubokou myšlenku! Třídní to asi taky vycítila, protože ji doporučila na olympiádu z češtiny. Ona jí šla dobře vlastně celá čeština. A taky angličtina i němčina, biologie a chemie. Jediné, co jí dělalo vážné problémy byla matika a fyzika. A v tom jsme si byly hodně podobné. Vlastně i tím slohem.
Časem nás třídní strašně srovnávala.
Jeden den měly holky ve třídě takovou převeselou náladu a sršely vtípkama odshora až dolu! Házely po klukách namočenou houbu, dávaly jim věci učitelů do tašek apod. Vím, že vám to může přijít trapný, ale kdybyste v tý třídě byli, počůrali byste se smíchy. Nejvtipnější bylo, když ten člověk zjistil, že má třeba učitelův penál v tašce a nevěděl, jak mu ho má vrátit, aby si toho učitel nevšiml. No prostě,… měly takovou náladu a zrovna byl takovej volnější den. Nic moc učení a tak. Neviděla jsem, jak se to přesně stalo, ale najednou přistála houba Darje na hlavě a postříkala jí snad úplně všechny věci. Já naštěstí zrovna byla o kus dál.
Darja vyjekla a začala křičet, myslím na Šárku, která houbu hodila: „To si děláš prdel, ty krávo?! Mám všechny věci mokrý!“
„Cože??? Cože sem?“ vyvalila na ní oči Šárka. Šárka byla pěkně tvrdá holka a nic moc si líbit nenechala. Ještě aby se někomu omlouvala za to, že po něm hodila houbu.
„No si asi blbá ne, když po mě hodíš houbu a rozmočíš mi celej sešit!“ mračila se Darja. Všichni napjatě poslouchali.
„Drž radši hubu jo, ty…ty…držko černá a moc si nevyskakuj,“ běsnila Šárka.
„Hm, tak teď si mě dostala, takovou sprostou nadávku mi ještě nikdy nikdo neřek.“ ušklíbla se Darja a odešla pryč.
„Co si to dovoluje??“ pronesl Kuba do ticha, které nastalo asi na minutu po tom, co odešla. „Měli bysme jí něco provést, aby si uvědomila, kdo je tady pán, a že po nějaký zapráskaný tupý černý držce si můžem házet houby, jak chceme!“
„Souhlasim!“ zařvala zuřivě Šárka a přidali se ostatní. „Jdem na to.“ Nejprve jí roztahali všechny věci z tašky po třídě, aby je musela sbírat a hledat, pak vzal dokonce jeden kluk nůž, co měl v kapse, a zespoda jí nařízl tašku, napatlali jí nějakou paštiku na židli a nakonec napsali na tabuli: Někdo tu smrdí, kdo to asi bude? Všechno to stihli, než se Darja vrátila. Měla výraz jako vždycky. Jako kdyby se nic nestalo. Všichni byli v pozoru.
Nejprve si všimla, že má všechny věci roztahané, začala je sbírat, přitom si všimla nápisu na tabuli, ale dělala jako že nic, všichni to nicméně ale viděli, že si to přečetla. Když sesbírala věci, s úšklebkem odkráčela k lavici, hodila věci do tašky a chtěla si sednout, ale všimla si paštiky. Zvedla hlavu, zakroutila jí a naštvaně naházela ještě zbytek věcí, co měla na lavici, do tašky, pochopila jsem, že mínila odejít pryč. Celou dobu jsem ji upřeně sledovala. Zapnula tašku, hodila ji na záda a ta se najednou zespoda protrhla a všechny věci se jí rozletěly po zemi. Třída vybuchla smíchy. Snad poprvé jsem zahlédla na Darje nějakou známku toho, že jí je to líto. Najednou začala třída řvát: „Fuuj, držka černááá! Fuuj!“ A někdo ještě dodal: „Do plynu s ní! Vyžeňte jí pryč!“
Ve mně to najednou začalo vřít. Tohle jsou moji spolužáci? Dobře, neměla jsem cikány ráda, ale ona nic neudělala a navíc,…nevypadala jako ostatní. Aspoň byla chytrá, jestli né nic jiného.
Vstala jsem, celá jsem zrudla a začala řvát: „Ste banda kryplů nebo, co? Tohle jsme my, inteligence národa? Takový kryplové, co tohleto pořvávaj, že jsou budoucí studenti na vysokých školách, budoucí studenti třeba psychologie, kteří pomáhají mimoto třeba i v problematice rasismu? Řekněte mi, co vám udělala? Taky bych se nasrala, kdybys po mě, Šárko, hodila nacucanou houbu! A víš, co bych udělala já? Chytla bych tě za vlasy a strčila pod umyvadlo. Jediný, co udělala tady ta holka vedle mě, bylo, že ti vynadala! Chtěla bych vidět, co bys jí udělala ty, kdyby po tobě hodila mokrou houbu, co? Jo, je to cikánka, všichni to víme, ona to ví. Snad nejste tak hloupí, abyste za tu dobu, co tady je, nepoznali, že ona zrovna dvakrát hloupá není a nikomu nic neudělala. Dokonce si myslim, že je chytřejší a charakterově lepší člověk než mnozí z nás. Nemám ráda cikány, přiznávám,“ hodila jsem po Darje pohled, „ ale všichni jste poznali, že není ten jakýsi “předpis“ cikána, jak o nich všichni mluví, jen si to nechcete přiznat.“ Na chvíli jsem se odmlčela, všichni mlčeli, ani nedutali, divila jsem se. Že by to udělalo takovej dojem? „Nejsem žádná ochránkyně bezbrannejch, znáte mě, do ničeho se moc nemíchám, ale tohle je vážně moc. Zkuste jednou taky někoho nejdřív poznat, než ho odsoudíte! Zamyslete se. Jste fakt ubohý… To je vše, co jsem chtěla říct. Dík za pozornost!“ dodala jsem jízlivě. Nikdo na to nic neřekl a všichni mlčeli. Darja se na mě podívala: „Tos vážně nemusela!!“ řekla naštvaně, „Navíc mě budou šikanovat ještě víc!“ „Nemusela, ale chtěla, zabraň mi v tom! A nic už ti dělat nebudou, podívej se na ně!“ řekla jsem a ani očkem jsem se na ní, jako vždy, nepodívala, když na mě mluvila.
„Hm,“ řekla a najednou se otevřely dveře a vešel učitel. Hned si všiml nápisu. „Co to je proboha?“ zamračil se. Okamžitě mu to asi došlo, protože bych řekla, že letmým pohledem zavadil o Darju, která si asi rozmyslela odejít z hodiny. „Bleskově to smažte, hned!!“ zaburácel. Služba šla a smazala tabuli.
Od tohoto incidentu si ve třídě nijak zvlášť na Darju nedovolovali, i když ideální to zas tak nebylo. Také jsme se pomalu stávaly s Darjou docela dobrými kamarádkami. Spousta lidí se na mě pak dívala skrz prsty. Ale to mi bylo fuk, měla jsem vlastní hlavu. Linda to jen komentovala se smíchem tím: „Ty si hustá!“ a ještě dodala: „Co se ti na ní tak líbí?“ A Šárka: „Si mě nasrala, fakt!“ a Lucka: „Tobě přeskočilo, ne? Nějakej moc velkej zájem,…nezdá se ti?“ A nakonec ještě Jakub, když kolem mě prošel, řekl rozzuřeně: „Si děláš prdel, ne?!“
Časem jsme se s Darjou bavily asi tak jako nejlepší kamarádky, co se znaj celej život. Byla to skvělá holka, tahle cikánka, fakt. A opravdu psala hezký slohy. Povídky, který jsme napsaly, jsme si navzájem dávaly číst a posílaly je spolu do různých soutěží. Když se jedna z nás umístila dobře a ta druhá ne, nezáviděly jsme si, přály jsme si to.
Brala jsem Darju na večírky, diskotéky a na další podobný akce. Pár dobrejch lidí, a hlavně inteligentních samozřejmě, si jí oblíbilo, někteří se s ní radši nebavili, aby se neshodili před ostatními a ti druzí jí nadávali a zesměšňovali ji. Nebránila jsem ji, když to nebylo tak strašné, nechala jsem ji v tom a ona si to i přála. A také jsem ji obdivovala. Byla to neuvěřitelně silná osobnost. Staly se z nás opravdu skvělé kamarádky. Nebrala jsem ji vůbec jako cikánku, myslím, jako ten “předpis“, jak se cikán chová. Předpis, který tu u nás v Čechách panuje. Byla mi rovná a rovnější než všichni ostatní.
Na diskotéky jezdili také rasisti, dívali se na ní divně a tak, jako kdyby se jí štítili, ale Darja je prostě neviděla! Byla to známá partička, která se vyskytovala na diskotéce každý týden. Znala jsem je odtamtud. Neměla jsem je ráda asi tak, jako jsem neměla ráda cikány. Ale samozřejmě jsem si udělala na Rómy úplně jiný názor po tom, co jsem poznala Darju. A myslím, že po tom, co jsem poznala i její rodiče, jsem si uvědomila, že všichni nejsou takový a určitě jsem změnila zcela své stanovisko. Romové nejsou svině. Člověk za svůj život pozná spoustu věcí a taky pozná, že něco dělal špatně nebo že si něco myslel špatně. Horší je to pak uznat. No nic…, vrátíme se k Darje.
„Hele, Ali, myslíš, že bude dneska zkoušet z ájiny?“ ptala se mě Darja o velké přestávce. „Hale, tak to fakt nevim, ale jestli mi nedáš opsat ten úkol, tak dostanu pětku, vůbec jsem neměla čas, dodělávala jsem tu povídku a učila se na matiku, je to fakt běsný, asi propadnu!“zoufala jsem si v jeden jarní den.
„Ale prosimtě, jestli propadneš ty, tak jako co potom já? Vůbec mi o tom nemluv. Jo, tady máš ten úkol,“ hodila po mě sešit. „Díkys,“sykla jsem.
„Jedeme dnes na disko? Celkem bych jela. Ten tvůj kamarád, Filip, je moc milej a tvrdí, že vydal prej nějakou knížku povídek?“
„Jó, Filip, toho jsem poznala přes literární server, tu knížku vydal, je dobrá, celkem, akorát to není zrovna můj styl, ale myslím, že by se ti mohla líbit. Mám ji doma, přinesu ti ji.“ řekla jsem.
„Supr, takže dnes pojedem?“ zeptala se Darja nadšeně.
„Jasně, ty diskantko!“ zasmála jsem se.
„Hale, nech si toho jo, Alice! Já a diskantka! To mě poser!“ řekla tak trochu uraženě.
„Jdeš dnes na oběd?“ zeptala se po chvíli. „Ne, jdu do solárka,“ procedila jsem.
„Hm,…tak tam já nemusím.“ zesmutněla.
„Ježiš, promiň. Jenže já sem bílá jako stěna!“ pokrčila jsem rameny. Vůbec mi to nedošlo.
„Kéž bych ti toho pigmentu mohla kus dát!“povzdychla si.
„Ale prosimtě, co tě nemá! Bez toho bys to nebyla ty. Je to přece v pohodě. Máš se dobře ne, lidi co se ti posmívaj jsou tupci a spousta tě bere úplně normálně.“
„Já vim,“usmála se, „díky tobě!“
„Prosimtě, kamarády si dělá každej sám! A už toho nech a pojď, jinak přijdeme pozdě na hodinu! Jsme v jazykovce!“ „No jo, už jdu!“

Chystala jsem se na večer. Svozový autobus měl jet asi v půl deváté a já v osm ještě nebyla ani oblečená! V tu dobu jsem ještě netušila, co se stane. Kéž bychom na tu diskotéku nejely. Ale nebudu předbíhat.
„Kde vězíš, myslela jsem, že to nestihneš!“ koulela na mě Darja očima.
„Ty vole, já-já málem vypustila… duši!“ lapala jsem po dechu.
„To seš celá ty!“zakroutila hlavou. „Hlavně, žes to stihla! Já se tak těšim, bude to sranda!“
„Jojo, taky se těšim,“ přitakala jsem, sedla si na volné místo vedle Darji a autobus se rozjel.
„Páni, tady je dneska ale lidí,“zařvala mi Darja do ucha. Přes rámus z repráků nebylo slyšet skoro jediné slovo. „No to teda! Co se to děje?“ divila jsem se. Zároveň jsem byla ráda. U známýho stolu opět partička nácků a naproti holky ze třídy. Znala jsem tam hodně lidí.
Super večer. Všechno bylo skvělý. Lítala jsem různě po sále, pořád jsme tancovali, Filip se dost bavil s Darjou,…a tak dále. Všechno zatím probíhalo, jak by mělo. Šla jsem s klukama na panáka, ale těch panáků se bohužel naskytlo víc než by mělo. Byla jsem fakt opilá. Ale ještě jsem si to uvědomovala. Darja nejspíš někde ploužila s Filipem a já mezitím vytuhla někde na stole. Probudila jsem se ve dvě ráno. „Panebože!“vyskočila jsem, „Za hodinu už jede svoz!“
„Čus, kde je Darja, Filipe?“křikla jsem na něj, když jsem ho potkala, jak postává u fotbálku.
„Nevim, už minimálně dvě hodiny jsem ji neviděl!“řekl trochu rozmrzele, „Ty vypadáš, cos dělala?“
„Ale nic! Kde sakra může bejt?“a šla jsem dál. Po půl hodině, když jsem vážně prolezla každé zákoutí diskotéky, jsem začala být nervózní a šla jí hledat ven. Nikde ale nebyla! „Panebože, Darjo, kde si!“ říkala jsem si pro sebe nahlas. „Snad se jí nic nestalo.“ Po dalších deseti minutách, které mi přišly nekonečně dlouhé, jsem začala nahlas volat, šla jsem dál a dál. Dokonce jsem se odvážila ke starému kontejneru, ke kterému se snad všechny holky bojí i přiblížit. Ještě, že tak… Když už jsem odtud chtěla odejít, na chvíli jsem něco zaslechla, zastavila jsem se, ale nic. Šla jsem dál…a zase ten zvuk. Někdo tam byl. Sebrala jsem všechnu sílu, a že jsem jí teda už moc neměla, a vydala se ještě dál. Málem jsem o ni zakopla. Ležela na zemi a brečela. Vypadala strašně, obličej celý od krve a byla celá špinavá. „Darinko! Ježiši Kriste! Co se stalo? Slyšíš mě? Darjo?“ měla jsem co dělat, abych se nerozplakala i já, ale věděla jsem, že musím být silná! Darja koukala někam pryč, jako by mě neviděla, a jen brečela a ležela bez hnutí. Přísahala jsem v tu chvíli, že toho, kdo jí to udělal musím zabít! Vážně jsem věřila, že to udělám, v tu chvíli. Běžela jsem rychle pro Filipa. „Vydrž, vydrž, Darinko, hned jsem tu!“ „Filipe, Filipe!“ křičela jsem. Bohužel jsem to už nevydržela a když jsem ho uviděla, hystericky jsem se rozbrečela, strašně jsem se bála, bála jsem se o ní.
„Proboha, co se děje???!“ vyjekl Filip vyplašeně. „Da-Darja! R-Rychle, prosím!“ sípala jsem a snažila se nabrat dech. Běžel za mnou. Už zdálky jsem ji viděla. (Zajímavé, že předtím ne…)
„Rychle, podej mi mobil! Máš ho?“ vychrlil Filip. „Jo,“ pípla jsem a vytáhla ho rychle z kabelky. Zavolal záchranku. Přijela za deset minut. Ach, ten rekord…!
Do rána jsem zahmouřila sotva na hodinu oko. Pořád jsem ji měla před sebou. Proč jsem se tak opila, proč jsem nezůstala s ní? Já byla snad ten nejstrašnější člověk na světě!
Hned ráno jsem se sešla s Filipem. Jeli jsme za ní. Ležela na posteli, nehýbala se a koukala z okna. Pod očima a na tváři měla modřiny a v očích se jí třpytily po celou dobu slzy. Měla jsem nutkání se zas rozbrečet, ale teď jsem to musela vydržet! Musela vidět, že to bude zas v pohodě.
„Darinko moje! Ahoj!“ pozdravila jsem ji co nejlépe. Nicméně hlas se mi trochu zlomil. Neodpověděla. „Dari, slyšíš mě?“ zeptala jsem se opatrně. Nic…
Filip mlčel, stál za mnou a koukal na ní. Podívala jsem se na něj zoufale. Po půl hodině snažení jsem to vzdala. Odešla jsem s brekem domů a chodila za ní celý týden, co byla v nemocnici. Naštěstí nic neměla zlomeného. Myslím ale, že lepší mít něco zlomeného než být znásilněna. Dozvěděla jsem se to od Darjiny matky. Když mi to říkala, málem se zhroutila. V tu chvíli jsem už podruhé slibovala sama sobě, že ho prostě zabiju. Jeho! Toho, co jí to udělal! Kdo to je? Kdo to k sakru je?! Zabiju ho, přísahám, že ho zabiju! Furt jsem si to říkala. Myslela jsem na to celé dny, na to, že ho zabiju! Policie zatím nic nezjistila a Darja se mnou nemluvila, nemluvila skoro s nikým, vlastně jen pár slov řekla policii. Do školy nechodila.
Celou dobu jsem se nemohla na nic soustředit! Proč se mnou proboha nemluví, jsem přece její nejlepší kamarádka! Furt jsem to nemohla pochopit. Chtěla jsem jí pomoct.
Policie za pár dní dostala toho násilníka. Zavřeli ho. Ale Darja pořád nic. Bylo mi strašně. Furt jsem o tom přemýšlela.
Nabyla jsem dojmu, že lidem prostě vadí, když se zrovna Róm vymyká představám jaké o něm lidé mají. Ani o tom nevědí, ale dobrý příklad byl u nás ve třídě- všichni museli moc dobře vědět, že ona, Darja, je super, ale protože to byla cikánka, nechtěli nebo spíš “nemohli“ to přiznat!
„Darjo, proboha! Musíš se mnou přece mluvit!“ naléhala jsem, zase jednou seděla v křesle a koukala někam pryč. Neměla už žádné modřiny ani rány. Vypadala zase hezky, akorát sešle.
„Rozumíš, že je to pro mě strašně těžký? Bez tebe! Vím, že ty si na tom hůř, ale já bez tebe být nemůžu, si moje nejlepší kamarádka, Darjo!“ skoro jsem brečela.
„Už nikdy se do školy nevrátím, Alice,“ řekla najednou. Její hlas byl trochu zastřený a zdálo se mi jako by patřil úplně někomu jinému. „Darjo! Co to povídáš! Vrátíš se, bude to těžké, ale já ti pomůžu! Ty si ten nejsilnější člověk na světě! Spolu to všechno zvládneme! Neboj se, zvládneme to,“ hlas mi přeskakoval sem a tam, ale nevadilo mi to. Bylo mi úzko.
„Víš, bylo to strašné. Ale teď mi na tom nevadí ani tak to, co se mi stalo, ale spíš to, proč se to stalo,… Alice,“ podívala se na mě, nic jsem z jejích očí ale nevyčetla, „stalo se mi to kvůli tomu, kdo jsem, kvůli tomu, že jsem cikánka, kvůli tomu, že jsem Romka,“ pořád přidávala na hlase, až jsem se vyděsila, „kvůli tomu, že jsem…prostě jsem černá držka, jak říkají naši ubozí spolužáci!!! A víš co, já na to tady peču, jedu pryč, odjedu někam pryč z týhle pitomý země!“ dostávala hysterický záchvat, chytla jsem ji za ruku, „Bude se mi tu pořád něco dít. Celou dobu jsem si myslela, že v Praze to bylo peklo, ale ono je to peklo všude. Panebože, já za to nemůžu, vždyť já jsem normální holka!!!“ pomalu jí začaly stékat slzy po tvářích, skoro jsem se neudržela a rozplakala se také. Rychle jsem ji objala.
„Nikam nepojedeš, slib mi to, nikam nepojedeš! Zvládneme to. Slyšíš!“ nevěděla jsem, co dělat, byla jsem na pokraji zoufalství, „Já tě mám ráda, Darjo, a nevadí mi, že tvoje kůže je jiná, než ta moje. Ať si lidi říkají, co chtějí. Jsi mnohem lepší než polovina z nich. Stalo se ti něco strašného, ale všude je někdo, kdo je zlý. I mě mohl někdo udělat to, co tobě! Vím, že se mi to lehce říká, ale nesmíš to vzdát! Darjo!“ prosila jsem, jak jsem mohla. Chvilku bylo ticho.
„Sme kamarádky navždy, že jo, Ali,“ podívala se na mě utrápeně.
„Jsme ty nejlepší kamarádky jaký kdy byly, Dari!“ pousmála jsem se.

Odjela pryč. Do Británie. Dlouho jsem to nemohla překousnout. Proč se tohle všechno stalo, krucinál! Ti ostatní Rómové, ti, co jsou přesně takový, jak je spousta lidí popisuje, tu zůstali, a Darja s rodinou… ta odjela. Vím, že tu musí být spousta Rómů, co jsou podobní jako její rodina. Ale já je neznám. Snad budu mít někdy příležitost. Chtěla bych, aby se Darja vrátila, chtěla bych ji zas někdy vidět, vím, že se někdy uvidíme a že to bude to nejšťastnější setkání v mém životě. Píšeme si často maily a plánujeme to. To, jak se setkáme.
Myslím, že rasismus je ta nejhorší věc, která dělá z lidí bezcitné kusy hadrů, rozděluje je a vytváří si pocit nadřazenosti.
Chtěla bych to změnit, řeknete mi jak?