Alkoholový lék

Alkoholový lék

Pán Firenz byl těžce nemocen. Nikdo netušil co mu bylo. Prostě jednou se vrtal v motoru svého vzácného automobilu. Popíjel při tom kvalitní skotskou a poslouchal Schopena. Najednou ho viděla jeho žena jak se potácí sem a tam. Jak křečovitě svíral sklenici s pitím a jak upadl na zem. Rychle vyběhla k němu. Zděšená žena s ním třásla a hystericky křičela, ale nebylo to nic platné. Rychle odběhla do bytu a třesavou rukou vytočila číslo pohotovosti. Za nedlouho zastavovala sanitka u místa oné nešťastné události. Lékaři naložili pana Firenze na nosítka a paní Firenzovová nechtěla za žádnou cenu opustit svého muže, a tak jeli s lékaři do nemocnice. „Co mu je? Co mu je?“ nedala vydechnout lékařům, kteří v sanitce dělali vše pro to, aby stabilizovali stav pacienta. „Klid paninko. Takovéto případy tu máme dnes a denně. Víme jak na to. Nechte to laskavě na nás“ snažil se uklidnit ženu saniťák. „Dobře. Promiňte, ale aspoň se pomodlím“ uklidňovala se žena a sedla si do rohu a začala potichu odříkávat modlitbu. Jeden saniťák se naklonil k druhému, a pošeptal mu „Už vím, proč to ten chlap udělal. Tohle mít doma dvacetčtyři hodin denně, tak chci mít taky klid“.

+++

„Sestřičko, kdy mě už propustíte? Už se cítím v pořádku“ žadonil pan Firenz z nemocničního lůžka.
„Opravdu lépe? tak vstaňte a pojďte mi to pošeptat do ucha“ pochybovačně odpověděla pohledná zdravotní sestra. Když se za pět minut pacient teprve posadil na lůžku, tak se sestra vítězoslavně usmála a pokračovala v předchozí činnosti.
„No tak třeba nějakou dobu bude trvat, než zase budu skákat a lézt po stromech, ale doma bych snad mohl už ležet ne? nenechal se lehce odbít Firenz.
„Kdybyste byl doma, tak byste jistojistě pil alkohol a to nemůžete. Doma byste neměl klid, a kdyby se vám přitížilo, tak bychom nemohli rychle zasáhnout a mohl byste i zemřít“ zamítla nekompromisně sestra Firenzův návrh a vyšla z nemocničního pokoje. Pacient si povzdechl „Co já tu budu do háje dělat? Celý boží den jen ležet? To mě má jako vyléčit?Z toho spíše zmagořím a maximálně se vymění nemocniční zázemí za blázinec.Ani pití mi dát nechtějí. Myslím kvalitní pití. Ne ty jejich patoky co mají v sobě více Eček a Sodíku než H2O. Ani mi nejsou schopní říct, co mi vlastně je. Infarkt to prý není, ale přesto t u musím ležet a dělat, co si zrovna usmyslí. Kvalitní skotská, nebo nějaký dobrý archiv vína, to je pánečku lék na všechno. I na to, co oni nedokážou identifikovat. Ale o tom nechtějí ani slyšet. Že prý alkohol s kombinací s těmi prášky, co dostávám, by byla vražedná kombinace. Vždyť to je jednoduché. Ať mi nedávají ty prášky a je to. Na to přijdu hned a nemusím studovat pět let. Tohle zdravotnictví že si platíme? Kde si lékaři a sestry léčí tak, jak se jim to zrovna hodí, a ne tak, aby pomohli nemocným? Ale však až se odsud dostanu, to něco zažijí!

+++

Nemocný pán Firenz ležel v nemocnici už více jak měsíc. A nejhorší na tom bylo to, že lékaři ne a ne přijít na to, co mu vlastně je. Podle dosavadních testů, to nebyla cukrovka, infarkt, ani chudokrevnost. K panu Firenzovi chodili odlišné návštěvy jeho nejbližších. Jednou ho přišla navštívit manželka s dětmi. Přinesli mu tunu všelijakých vitaminů v podobě ovoce, zeleniny, rybího oleje a dalších. Žena mu vždy vyčítala jeho lásku k alkoholu a práci na starých autech.
„Ty paličáku jeden. Tebe ten alkohol a špinavý motor dostane pod kytky. To jsi teda pěkný příklad pro děti“„Náhodou. Táta je hustej borec“ ozval se syn se žvýkačkou v puse a kšiltem dozadu. Matka se na něho podívala takovým pohledem, až mu žvýkačka zaskočila a sestra ho musela bouchat do zad. Smála se u toho.
„Já na všechno nestačím.Sama ne. Šetři se, pro pána boha!. Ale ne, ty si musíš furt dokazovat, že jsi ještě náctiletý. Dědku starej, pitomej. Tohle není práce pro tebe. Kdy to pochopíš? Až umřeš? Až tě budu chodit oplakávat? A víš co? Nebudu. Nevděčníkům a paličákům já nikde plakat nebudu“ otočí se na podpatku a vyjde s prásknutím dveří z místnosti. Pan Firenz ale ví, že ji za nedlouho opět uvidí a celé se to bude opakovat. Když ale přijdou na návštěvu jeho přátele z hospody a klubu automobilových fandů, tak to vypadá úplně jinak.
„Nazdar starej pardále“ pozdraví už od dveří. „Tak kdepak je ta pěkná sestřička? Á, tady. Ruku líbám milostivá. Řekněte mi, proč kráska jako vy, pečuje o takovou měchuřinu jakou je tady Firenz? A muže v nejlepších letech neošetřujete“ usmál se jeden z kumpánu na zdravotní sestru laškujícím úsměvem. To ale neměl dělat, poněvadž mu na zem vypadla zubní protéza. Všichni přítomní se začali smát. „Mohl byste tedy uhnout na stranu? Nějak přes vás nevidím toho muže v nejlepších letech“ odpověděla muži sestra a se smíchem nechala návštěvu s pacientem. „Sakra, to je ale kost“ nepřestal slintat muž a sedl si na postel ke svému příteli. „A co ty? Tady jsme ti něco přinesli z mého sklípku“ a položil na stůl láhev whisky.
Znenadání se otevřeli dveře a do místnosti vešel doktor. Netvářil se vůbec mile. „Ale no tak pane Firenz. Už minule jsem vás napomínal, že alkohol ve vašem aktuálním zdravotním stavu není to pravé ořechové. Jestli s tím máte takové problémy, tak vás budeme muset poslat na léčení. A věřte, to je mnohem horší než tady jen ležet. Tohle se tedy zabavuje“vzal láhev a vložil ji do kapsy svého pláště a odešel. „Parchant! Jsem si jistej, že poslouchal za dveřmi a teď to půjde sám vyžehnout. Takovou dobrůtku“ zrudl steky pan Firenz.

+++

Takhle to šlo měsíc. Až jednou ráno, když přišla sestřička se snídaní, skládající se z prášku, tak div nevykřikla. Firenz neležel na posteli, ale na zemi. Na sobě měl nemocniční župan.
„Pane Firenz?“ zeptala se tiše pacienta. „co se vám stalo, že neležíte v posteli?“. Ticho.“Halo, pane Firenz!“ zatřásla tělem. Furt ticho. Sestřička vyhledala tep. Nepracoval. Sestra okamžitě stiskla tlačítko pohotovosti. „Doktora! Infarkt na 6.“.

+++

„Smrt nastala 3.května, roku 1987. Pán John Firenz zemřel ve věku 64 let. Příčna je bohužel dosud neznáma. Zřejmě šlo o zkolabování organizmu“ hlásil primář nebožce paní Firenzová, která byla oděna celá v černém. Byla před chvíli totiž na pohřbu svého nebožtíka manžela.
„Já mu to ale říkala. Já mu říkala, že je starej, plešatej, senilní, ať to furt nechlastá, že mu to nedělá dobře. A ten jeho pekelný stroj. Toho oleje a špíny…“ a znovu se rozplakala.
„Jistě, tyto faktory k zdravotnímu stavu pana Firenze nepolepšily, ale pokuď neuděláme všechny analýzy, tak nebudeme moci stoprocentně říci diagnózu smrti.“ podal primář plačící vdově papírové kapesníčky.
„A jakou analýzu jste ještě neudělali?“ pořádně se vysmrkala žena.
„Lékařskou pitvu“ v očích lékaře se divně zablesklo. Paní Firenzová začala znovu hlasitě plakat.
„To jako, že mého zesnulého manžela rozkrájíte jako řezník mrtvé prase?“
„Já vím. Věřící lide to považují za kacířství, ale jestli se chceme opravdu dozvědět, co zapříčinili smrt Johna Firenza, je to jediné možné vyšetření“.
„Dobra tedy, není to úplně podle mých zásad a přesvědčení, ale chci znát pravdu“ uklidnila se žena.

+++
Za čtyři dny se opět setkali primář nemocnice s nebožkou paní Firenzovou.
„Pitva proběhla v pořádku“ informoval ženu lékař.
„Tak jak by mohl skončit zle, když jste ji prováděli už na mrtvém člověku.“
„Pravda. No, mám pro vás dobrou a zlou správu.“
„Tak nejdříve snad tu dobrou“ napětím ani nedýchala.
„Dobře. Váš nebožtík manžel zemřel na elektus peretorismus, což je česky ucpání dýchacích trubky výpary z oleje a smogu, který se dostane do těla přes póry na kůži. Zprvu nastalo pouhé bezvědomí. Ale dýchací trubice se poškodila a při dalším ucpání nevydržela a praskla.“ Žena, zdrcena pravdou o smrti svého milovaného muže, opět začala plakat. „Zjistili jsme taktéž, co by pomohlo pročistit onu trubici a tím předejít smrti. A to je ta špatná zpráva. Chcete ji slyšet“
„Jistě“.
„Je to alkohol“.
Paní Firenzova začala znovu plakat a teď dost nahlas. Tak ona celou dobu odebírala muži jediný lék, který mu mohl zachránit život. Ona mu nadávala tehdy, kdy se chtěl napít. Kdyby ho nechala, tak by žil. Paní Firenzové se podlomily nohy a omdlela.

+++

Chudák paní Firenzová pravdu neunesla. Vyhodila ze svého bytu všechen alkohol. Prodala všechny auta ,co měli. Za peníze, které po tomhle obdržela, platila dětem soukromého učitele, který chodil k ním domu, aby se děti „nenadýchali moc smogu“. Vždy, když učitel přišel, tak musel sundat roušku a osprchovat se, aby z něho zmizel smog co se mu dostal na tělo při cestě k ním. Zatěsnila dírky mezi okny a komín. Přes telefon si nechávala od sousedky posílat potraviny a pití. Takhle to šlo celý měsíc. Pak šla jednou do kuchyně a ztuhla strachem. Uviděla rozbité okno. Malej kluk omylem kopl míč do okna. Volal na nemocnou ženu, ale ta neodpovídala. Nespustila zrak z otevřeného prostoru. Dostala halucinace, že se do domu právě díky rozbitému oknu dostává spousta bakterii a smogu. Smáli se ji. Smáli se ji, jak na ni vyzráli a začali ji zaneřáďovat dům. Nevydržela to napětí a zemřela.