Vlk

Nechtěl vymýšlet nové světy. Svět si vymyslel jeho. A proto se tu objevil. Žil a zemřel. Do "zemřel" mu ještě hodně scházelo, nebo si to alespoň mylsel. Ve svých volných chvílích spal, jinyk sháněl jídlo nebo peníze. Nikdy alkohol nepil, ale teď si občas zavdal. Hlavně v zimě, kdy jsou noci delší a dny chladnější a když na něj padá deprese z jeho osudu. Na osud nevěřil, ale říkalo se to tak, tak pil na osud. Spal po nádražích, pod mosty... Po ulicích sbíral odhozené vajgly. Občas se sešel s ostatními. Někteří na tom byli hůř, někteří lépe. Ten, kdo se alespoň na něco zmohl, pomáhal těm, z nichž zbyli jen trosky. Pražští bezdomovci... Samozřejmě ne vždy. Tady lidi museli být trochu sobci, aby přežili. On se spíš držel zpátky. Říkali mu Vlk. Byl vyhnancem ve své vlastní smečce. Ale zvykl si. Nejhorší byla první zima, ale přežil to. Našel starý byt s rozbitým oknem, občas se tam objevil ještě někdo další. Tenkrát z toho měl Vlk radost. Před tím nikdy nebyl tak sám. Teď se jim vyhýbal a oni jemu taky. Věděli o sobě navzájem, ale nevěděli kdo, co dělal dřív a kým byli. Dřív, než se objevili tady. Teď už si všichni chtěli vytvořit nový svět. Svět, kde by mohli žít bez pohoršených pohledů kolemjdoucích, bez urážek, v teple, s jídlem a dostatkem peněz. Chtěli žít jinak, chtěli žít lépe, ale bezmocnost už mnohé z nich ponížila a strhla s sebou na dno. Vlk v sobě měl ještě kousek cti, snažil se, ale stejně , že už se z toho nikdy nevyhrabe, ale neztrácel naději. A po jedné zimě už se nevrátil.