Nejsem sama, ale nemám tebe!!

Tak si říkám: a zase jenom já se trápím. Ale není to pravda a já to vím. Nejsem sama, kdo má nějaké
trápeni. Možná je to jen tím, že já ty své bolístky dávám moc najevo. Když se kouknu kolem sebe, vidím spousty šťastných lidi, někteří jsou šťastní méně, někteří více, ale já jsem pořád ta nešťastná. Čím to tedy je, že všichni okolo jsou šťastní?? Je jednoduché vysvětlení: nedávají tolik najevo své city. My někteří to však neumíme a chováme se tak, jak se cítíme. Když tak brouzdám po netu a čtu si básničky, příběhy a články, je mi až do breku, jaké máme všichni problémy a trápení. Je až k neuvěření, kolik lidi chodí po světě a kolik z nás něco trápí. A kolik toho máme společného!!
Nejsem básnířka ani spisovatelka, i když bych chtěla byt, ale snažím se popsat jak nejlépe umím, co cítím.
Když jsem dostala počítač a zanedlouho také internet, byla jsem nejšťastnější človíček na světě!! Počítač se stal mou součástí života. V té době jsem ale byla, jak se říká, ta malá naivní holčička toužící po nebeské lásce na celý život. Založila jsem si emaily, blog, ICQ a QIP a bavila se se sluchátky na uších pročítáním různých zábavných i naučných stránek. Jendou mi přišel email od jakéhosi kluka, prej jestli se může zeptat kdopak jsem?? Odpověděla jsem mu obratem s nemálo rozpolcenými dojmy. Po pár emailech, co jsme si napsali, si řekl o ICQ a pak už to jelo. Psali jsme si spolu pořád a pravdou bylo, že já si psala jenom s nim. Psalo se mi s ním dobře, líbil se mi jeho styl psaní, komunikace, prostě mi byl sympatický. Začali jsem si psát i o intimních věcech a řešili jsme z části i lásku, pro tu naivku, kterou jsem byla, to bylo hodně takové…jak to napsat, no zamilovala jsem se do toho kluka. Říkejme mu Pan Zet. Věděla jsem sice, že je nesmysl zamilovat se do kluka, kterého znám sotva pár týdnů a navíc ještě k tomu přes ICQ, ale moje srdíčko přitahoval jen on, můj Pan Zet!! Tehdy jsem chodila do osmé třídy a on do deváté. Nebyli jsme od sebe nijak moc daleko, ale… měla jsem pocit, že jsem pro něj příliš málo. Protože on píše spisovně, vyzná se v počítačích, chápe fyziku a chemii, pro mě nesrozumitelné předměty, matika mu nedělá nejmenší potíže, je dost oblíbený a takhle bych mohla pokračovat. Ale nebudu. Psali jsme si čím dál víc a já si byla čím dál více jistá, že ho neberu jenom jako kamaráda. Přiznala jsem se mu, že k němu cítím to, čemu se říká láska. On to bral tak, jako že v pohodě, ale pro mě jsi jen kamarádka. Věděla jsem, že nemůžu nic víc čekat, ale já jím byla pořád posedlá. Mluvila jsem o něm a myslela jen na něj. Pak když jsem si jednou zase sedla k počítači, našla jsem tam zprávu, že se mi moc omlouvá, ale mezi námi nemůže nic být. Rozbrečela jsem se jako mimino, ale Panu Zet jsem řekla, že je to v pohodě. Pak jsme se jednou domluvili a sešli se hned první den velkých prázdnin!! Bylo to něco!! Byl sqlý, zábavný, vtipný, chytrý, stejně jako na ICQ. U mě byl malinký problémek: byla jsem dost mimo sebe, nervózní, co se stane a jestli se něco stane, ale k mému zklamání - nestalo. Chtěla jsem od něj jednu jedinou pusu, ale říct si o ni, na to bych musela mít odvahu. A on aby mi ji dal, to jaksi taky ne. Odjel a já i přes to byla šťastná!! Ano šťastná!! Konečně!! Potom jsem odjela na tábor a nebyla s ním v kontaktu. To bylo něco strašného. Myslela jsem pořád jen na něj a zase mluvila jen o něm… kámoška, kterou jsem tam poznala ale byla sqlá a skoro jí nevadilo moje kecání. Hodně jsem s ní zažila, zjistila zajímavé informace, např. že do jednoho spacáku se vlezou dva lidi, ovšem když se do něj dostanou ve stoje, tak se nedá si v něm lehnout a snahou o to lze zbořit celý stan. Nebo jsem se taky přesvědčila, že s klukama se kecá nejlépe v noci O:-))
Vrátila jsem se z tábora, a protože on měl plány téměř na celé prázdniny mimo domov, zase jsem neměla možnost se s ním jakkoli spojit. Celé dny jsem strávila přemítáním si naší schůzky a jak jinak - myslením na něj. Ke konci prázdnin se na ICQ konečně objevil. Zeptala jsem se ho, jestli bude na mě mít ještě čas, když bude na střední a jestli se ještě někdy uvidíme. Odpověď už si přesně nepamatuji, ale píšeme si pořád, takže zněla asik kladně.
Začal další školní rok, pro mě poslední na základce. Do třídy k nám přišel jeden nový kluk. Brala jsem ho jako součást třídy a bylo mi jedno, jestli tu je rok nebo pět. Po nějaké době mi napsal dopis a tak jsme si spolu začali psát. Brala jsem ho jako takové zpestření svého všedního života a když mě pozval, že mě naučí na skejtu, nijak moc jsem se nebránila. Tedy nejdřív ano, protože jsem strašné dřevo. Na prkno samozřejmě nedošlo, ale na můj trapas s líbáním ano. Noo bylo to strašný!! Já nezkušená, on už stačil vystřídat 15 holek. Zaučil si mě rychle a i když se nám do vztahu pořád někdo pletl, až na menší hádky to klapalo. Pak ale se ty hádky zvětšovaly až najednou jsme byli jeden den rozhádaní a druhý se usmiřovali…nebavil mne takovýto vztah a tak jsem to na branném kurzu 6ka ukončila. Vzalo ho to, jen co je pravda, ale rychle si našel náhradu, mou a vlastně i jeho spolužačku a stačil se s ní vyspat. No jo, když jsem mu nedala já, tak si ten sex musí najít někde jinde, ne!! Připadalo mi to ubohé. A ještě mě víc naštvalo a ubezpečilo, že je ubožák, když zapojoval naše osobní záležitosti do hry s kartami, kdy jsme říkali, co se nám líbilo, nelíbilo, kdo nás překvapil a kdo nás potěšil. Kurz jsem si i přes všechny problémy užila, musím říct, že to byla nejlepší věc, kterou jsme podnikly jako třída. I když tam kromě nás béčáků bylo i áčko. Bylo to sqlý a dobré na tom bylo i to, že jsem tam začala chodit s Panem Zet. Holky ze mě nemohly, jak jsem mu pořád psala SMS a radily mi ať mu zavolám, jenže na to jsem neměla odvahu. Psaly jsme si zamilované esemesky a když mi při obědě přišla zpráva, že mě miluje a myslí jen na mě, musela jsem opustit jídelnu a v klidu si to přečíst ještě asi 50x, abych mu mohla vůbec odpovědět. Odjeli jsme z pětidenního kurzu napumpovaní zážitkama, jak bylo psáno na papíru, který jsme od pořadatelů onoho kurzu dostali a jen jak jsem dojela domů, okamžitě jsem napsala Panu Zet. Celý prosinec jsme si propsali milostnými zprávami jak na ICQ tak na mobilu. S mým bývalým jsem měla stále nějaké komplikace, chvíli se se mnou bavil a chvíli zase ne, ani jsem nevěděla proč. Nejdřív mě to štvalo a mrzelo, že to takhle skončilo, ale později mi došlo, že vždycky bude někdo, s kým nebudu zadobře, s kým se budu hádat. Tak jsem to nechala běžet. Přišly předvánoční nákupy a já Panu Zet koupila dáreček. Rodiče doma ten dárek viděli a moc se jim nelíbilo, že někomu kupuji takovéto dárky v tomhle věku, ale jejich řeči mi byly slušně řečeno šumák. Pak nastaly pravé Vánoční svátky ale protože jsem neměla možnost vidět svého broučka, dáreček jsem si pro něho schovala na později. Vánoce doma jsem kupodivu přežila celkem dobře a přes prázdniny čekajíc na Silvestr jsem si psala s kámošem, říkejme mu eM a mým broučkem. Přesně na Silvestr jsem byla na náměstí a čekala na kamarádku a mezi tím jsem si čekání zpříjemnila tím, že jsem Panu Zet zavolala. Poprvé, co jsem se já sama odhodlala. Když už chtěl hovor ukončit, ještě jsem mu řekla jednu věc, kterou obvykle neříkám jen tak. Dvě slova, která pro mě znamenají mnoho. Asi víte která. Ukončila jsem hovor a při koukání na ohňostroj jsem myslela na Pana Zet.
Další den všechno v pohodě, spinkání do oběda a různé povalovaní u televize a jezdění na bruslích… prostě pohodička. Třetí den … vypadal slibně, ale zdání klame. S Panem Zet jsme si psali zase nějaké ty milostné větičky, pak jsem se na chvíli věnovali své práci a pak si zase psali… Tak trochu i ze srandy jsem se ho zeptala, jestli si není jistý mojí láskou k němu a on mi najednou napsal, že si není spíš jistý sebou. Nejdřív mi to nebylo jasné, ale pak mi to došlo a pro jistotu jsem se zeptala, jestli si není jistý tím, že mě miluje. Odpověděl ano. To mi vyrazilo dech. Byla jsem konsternovaná, vyděšená, překvapená - bohužel nemile. Zeptala jsem se, proč tak najednou, co se stalo, že si není jistý a po pár větách, co jsme si vyměnili, mi oznámil, že bude lepší, když odstoupíme od vztahu chození a necháme zatím přátelství. Jakmile jsem si to přečetla, rozbrečela jsem se jako mimino, díky tomuhle klukovi už podruhé. Řekla jsem, že dobře, souhlasím, ale teď že už musím jít. Na to on, jestli proto, co napsal a já lhala, že ne. Ano lhala, ale v záchvatu pláče se těžko píše a navíc s klukem, který vám dal právě kopačky!! Já ho milovala, celým svým srdcem. Vlastně ještě miluji!! Nechtěla jsem ho ztratit, ale stalo se. Nedá se to vrátit. A vzpomínat coby kdyby…to jsou největší chyby života. Nikdy se nesmí myslet na to, co by se stalo kdyby to a ono… ale myšlenkám se zabránit nedá.
Ještě před pár dny jsme se domlouvali, co budeme dělat až spolu pojedeme vlakem domů - on ze školy, já taky ze školy, ale ze dnu otevřených dveří. Chci totiž jít na stejnou školu, na jaké je on. Z části kvůli němu a z části abych našim dokázat, že na to mám.
Teď ale newím. Ten den jsem si psala ještě s eM a trochu i nechtěně se mu prokecla, že mi jeho kámoš, Pan Zet, ublížil. Další den mi Pan Zet vyčetl, proč eM řeknu pravdu a mu lžu, že jsem v pohodě. Trochu jsme se pohádali, což mě mrzelo a mrzí ještě víc. Oba jsem se rozloučili, chladně, a - odešli. Brečela jsem kvůli tomu, ale slzy už jsou zbytečné. Nevrátí mi mého vytouženého kluka, ani nenahradí chvíle, které jsem bez něho.
Nejvíc mě mrzí, že jsem si ten jeden jediný polibek tehdy na naší schůzce nevzala!!

Dneska je 6.1.2008 a já se trápím a vzpomínám… a už jsem taky přišla na to, proč se pletu ostatním do života. Protože nechci řešit vlastní chyby a vlastní problémy - řeším ty cizí. Protože nechci myslet na vlastní, tak se starám o ostatní. A knížky?? Ty moje romány?? Únik z reality. Čtu, abych zase nemusela řešit vlastní život, své problémy. Čtu a přemýšlím, jak to asi dopadne s hlavní hrdinkou románu, zda se dostane na školu nebo jestli se s tím klukem rozejde a dá přednost tamtomu… V knížce je všechno fajn. Sice nejsou všechny chvíle ty nejlepší, ale knížka je dána. Je napsána, má začátek i konec a nezmění se už nikdy. Kdežto život se mění pořád. V něm mám jistou jen minulost. V knížce se můžu vrátit k pasáži, která mě pobavila nebo která se mi líbila, ale v životě… to nejde!! Když se mi život nedaří tak jak bych chtěla, sednu si ke knížce, která se mi líbí a hledám ty zábavné scénky a směji se jim a v té chvíli nepřemýšlím nad svými problémy. Je to jen pro tento okamžik, wím to, ale aspoň něco. V životě musíme řešit nejenom ty pěkné věci, ale i ty špatné, nepěkné, nepříjemné. Je jich asi víc, ale nedá se nic dělat. Vyřešit se musí, jinak se k nim budete vracet po celý svůj život. Sama jsem se o tom přesvědčila. No… takže… teď si jdu číst. Abych nemusela řešit svoje problémy. Vyřeším je někdy jindy. Dávám rady ale sama se jimi neřídím. Je to normální?? Myslím, že ano.
Souhlasím s citátem

Nejvíce nám chybí ten, koho jsme měli a už nikdy mít nebudeme!!

P.S. Není těžké být spolu a podvádět, ale být od sebe a milovat.