Alkohol

„Hoši, tak už padejte domů“
Zajela jsem mopem pod jednu z židlí a důkladně to pod ní vytřela. Na celé noci plné práce bylo nejtěžší to ráno… Vyhodit je všechny ven byl nadlidský úkol.
„Ale Franchine…“ zabrblal neznámý dlouhán u výčepního pultu. „Ještě nás tu nech, ne?“
„Houby, mazejte pryč. Nechci vás tu už vidět. Musíte se vyspat a to já mimochodem taky.“
„A nechceš se vyspat se mnou?“ Jackie, stálý host našeho baru, na mě zamžoural ujíždějícíma očima. Chudák…
„Bylo toho dneska dost, co, Jackie? Upřímně, nezajímaj mě tvoje choutky… Už vysmahni.“
„Brm, brm,“ odpověděl mi na to a položil si hlavu na stůl.
Prosím, jenom ať mi tady neusne.
„Scotty,“ zavolala jsem do kumbálu za pultem. „Pojď mi s nima pomoct, já je dneska ven nedostanu.“
Za chvilku se zpoza závěsu vynořila mohutná postava mého strýčka. Popadnul Jackieho a dlouhána za límec a vyhodil je za dveře. Rovnou za nima zamknul, aby se nemohli vrátit.
„Díky,“ hlesla jsem.
„Jo, nemáš zač. Já se jdu vyspat. Dobrou noc.“
„Spíš dobrý den…“ řekla jsem si pro sebe. Chudák Scott, měl úplně zarudlé oči od celonočního čepování a nalévání. Nechtěla bych ho teď naštvat. Vlastně, nechtěla jsem ho naštvat radši nikdy. Mohl být strašně nebezpečný. Síly má za tři a i když je to dobrák, dokáže udeřit.
Sama to přece jenom vidím skoro každé ráno, když vyhazuje opilé zbloudilce z baru. Začala jsem pucovat podlahu před dveřmi. Teď v zimě byla venku hrozná břečka, takže to tu bylo nejvíc zprasený. Přemýšlela jsem, proč to vlastně dělám. Noc co noc běhám po výčepu, obsluhuju ty bezcharakterní hlavonožce a co z toho mám? Jsem unavená, bolej mě nohy a ještě si od toho smetí nechávám nadávat.
Měla bych být Scottovi vděčná. A asi trochu jsem. Když mi zemřeli rodiče, ujal se mě a zaměstnal u sebe v baru. Ale práce to je tak strašná, že snad… ale to zas ne. Někde venku sama bych mrznout nechtěla.
Myšlenkami jsem se vrátila k rodičům. Za jejich smrt taky mohl alkohol. Jak já ho nenávidím!
Prudce jsem vrazila násadou mopu do nohy stolu až se kus odsunul a porazil jednu z židlí. Lekla jsem se, abych nevzbudila Scottyho a běžela jsem zavřít dveře vedoucí do jeho pokoje. Podle hlasitého chrápání jsem ale usoudila, že to sním nehnulo.
Maminka byla hodně nemocná a táta vždycky pil. Když se její nemoc zhoršila, začal pít ještě víc. Maminka nakonec vyčerpáním zemřela a táta se šel v opilosti oběsit do lesa. Bylo mi šestnáct let.
Pro návštěvníky baru byla samozřejmě šestnáctiletá servírka vzrušujícím oživením jejich pitek. Než jsem se přestala bát trochu si na ně zařvat a vrazit jim pár facek, tak si dost dovolovali. Prasáci. Ale když je teď vidím přicházet, každý večer znova a znova, necítím žádný vztek. A necítím ho ani teď. Spíš smutek. Mnozí z nich mají doma ženy a děti. Stejně jako můj otec. Taky to byl jeden z těchhle pijanů. Je mi jich tak líto, a je mi snad ještě víc líto jejich rodin.
Asi už to nevydržím. Uteču, vdám se nebo si najdu jinou práci, hlavně pryč odsud. Nenávidím to tady!
Vztekle jsem mrštila mopem do kyblíku až se voda rozstříkla všude okolo. Pak jsem si sedla na jednu z židlí a hlavu složila do dlaní. Rozplakala jsem se.
Nevím jak dlouho jsem tam tak seděla až jsem uslyšela vrznutí dveří. Vzhlédla jsem.
Christinne, Scottova žena. Když uviděla moje červené oči, rychle ke mně přiskočila.
„Co se stalo, holka? Proč je tu všude voda?“
Popotáhla jsem.
„To nic.“ Vstala jsem a chopila se znovu mopu. Vytřela jsem louži a podívala se na Christinne.
„Už si půjdu lehnout.“ Christinne přikývla a pak mi položila ruku na rameno.
„Franchine, je to těžký pro nás pro všechny. A ty víš, že to jinak nejde.“ Potom se usmála. „Tak ještě, prosím, vydrž. Dobrou noc“
„Spíš dobrý den,“ zamumlala jsem a taky jsem se usmála. Potom jsem beze slova popadla kyblík a vylila jeho obsah do výlevky. Všechno jsem uklidila do kumbálu a pomalu jsem odcházela do svého pokoje.
Jo, ještě vydržím. Pořádně se vyspím a večer bude zase všechno lepší. A začnu zase znovu. A další večer znovu. A znovu a znovu a znovu…