///_Vzpomněl si na Pánaboha_///

I.

Bylo asi 6. Čumáček seděl u kompu a hrál nějaký superhry. Měl by se ale spíš najíst, jestli se zase večer vožere jak doga. Jeho mladší bratr někam spěchal a protože nestihl v posledních 9 hodinách doklidit pokojíček a bál se, že mu za to fotr schová klávesnici, pokusil se zaměstnat čumáčka.

MLADŠÍ BRATR: Nedoklidil bys, prosím, jenom dvě poličky?
ČUMÁČEK: Di do prdele…
MLADŠÍ BRATR: Dám ti za to instantní polívku!
ČUMÁČKŮV ŽALUDEK: Dneska ho nikam neposílej a ber to! Jsou to jen dvě blbý poličky!

Vzal to.
Bratříček mu vysolil polívku a pádil pryč.

Čumáček zapnul rychlovarnou konev a těšil se na polívku a hlavně na ty nudle v ní. Nalil vroucí vodu do talíře a ještě mu zbyla troška na kafe. Šťastně až slavnostně usednul po 3 minutách k polívce, ochutnal jednu lžíci a skoro se udusil a začal škytat. Ta čínská polívka byla fekální! Jako byste smíchali vodu s kupou soli a pepře ( + teda ještě ty nudle ) ! Záhy se polívka za své zásluhy ztrácela v lesklém tunelu záchodové mísy a čumáček si dal radši karbanátek.
Když dojedl, kouknul se do zrcadla a usoudil, že jeho vlasy potřebují šampón. Tak tedy vlez do koupelny, svléknul se a když se znova viděl v zrcadle, povzdechnul si nad svou kostěnou postavou. Osprchoval se, vyšel ze sprchy, nastříkal se deodorantem a protože byl jenom v trenýrkách, pohodlně se vyčůral předtím, než svoji spodní půlku uzamkne do širokých riflí.
Mrknul na hodinky a pak na jízdní řád. Bez pomoci kalkulačky vypočítal, že mu bus jede za 27 minut. Oblék se do trička, ponožek, mikiny a šátku s motivy konopných listů a nastrkal do kapes pár bankovek, mobil, retka a kapesník. 24 minut mu stále zbývalo. Co s tím?
Stoupnul si do koupelny před zrcadlo. Nebyl se svým účesem příliš spokojen a tak se v tom svým háru hrabal dobrejch 20 minut! Nazul si boty, hodil na sebe bundu, uspěchaně štěknul po rodičích: „Tak ahoj!“ a vyrazil na 5 minut vzdálenou zastávku.
Venku ho překvapil silný vítr, a tudíž ta dlouhá úprava vlasů byla na hovno. Vztekle zavil: „Kurva!“ a pádil k zastávce. Jak už možná někteří tušíte ( vy kteří jste si to vypočítali ), autobus mu ujížděl před nosem. Zavil kurva podruhé, dal by si retko, ale zapomněl pana plamínka, a tak postával 10 minut jako sloup, dokud k němu nenajde cestu bus následující. A tak se také stalo! Nastoupil do busu.

II.

Vystoupil z busu a omluvil se kamarádce, která na něj 10 minut v centru Hradce čekala. Prej to je v pohodě. Kamarádka nesla v báglu rum kolou a jemu už se sbíhaly sliny. Přešli náměstí, usedli na starý hradby a s vervou se ládovali alkoholem.

KAMARÁDKA: To je stejně hustý, že jsme se sešli voba střízliví! To se nám snad ještě nestalo.

Jenže za chvilku už střízliví nebyli. Debatovali o silvestru a všech možných kalbách, o feťácích, o sexuálních zážitcích, a o mnoha dalších tématech, o nichž si většinou tito dva kamarádi povídají.
Rum byl najednou prázdnej. Z útrob lahve přetekl v jejich útroby.

Od této chvíle nebude náš příběh už tak celistvý jako jeho barvitý úvod, abyste se, milí čtenáři, trošku vžili do hlavních postav. Následují teď jen různé střepy: Prostě ti dva pak navštívili své kamarády v Beranoj ( = oblíbená královéhradecká knajpa ), myslím, že on hrál fotbálek a ona… bůhví co dělala ona! Kalilo se, kalilo a najednou byla 1 hodina ráno a hospa měla zavíračku.
Oni dva se pokusili sejít z náměstí, ale ze schodů je vyháněla jakási hezká holka, která strážila svý kamarády, co si na těch schodech dávali čáru. No tak to, myslím, obešli…
Netrvalo dlouho a ocitly se v kamarádčině ložnici. On se podíval, kdy mu jede 1. ranní bus domů, aby se ocitl ve své postýlce dřív než v 7 hodin, dřív než začnou vstávat jeho rodiče. Tuším, že ten bus jel v 5:47.
V opilosti se mu povedlo rozebrat mobil a nedařilo se mu ho složit zpátky. Nechal to bejt. Svlék se a kámoška taky. Pustili se do souložení, ale on byl mírně impotentní, takže to k žádnému vrcholu nevedlo. Radši toho nechali a usli hlubokým spánkem jak Sekorovi broučci.

III.

Potřeba močit probudila kamarádku ve čtvrt na 8. Ta vzbudila čumáčka a ten mírně zděšen, co to zas proved, se začal rychle oblíkat, rozloučil se a hnal na zastávku.
Smrděl jako tchoř, měl oči jak žába a bylo mu hafo blbě. Jeho účes a vizáž stály určitě taky za hovno, protože senioři v autobuse si ho s opovržením prohlíželi. To ale on opravdu neřešil. V kapse objevil části mobilu a v mžiku složil ty puzzle dohromady. S obavami ho zapnul a obavy se naplnily. Na displeji mu naskakovala zmeškaná volání jeho starostlivých rodičů a jedna SMSka: „Co to znamena?to nemuzes dat vedet?ted mam strach zda si to neco zleho nestalo a neni to prijemny pocit! Mama.“
Když přicházel k paneláku, kde bydlí, vzpomněl si na biblickej příběh o marnotratným synovi a cítil se provinile. Vešel do bytu, zažbrblal ke svým snídajícím rodičů něco ve smyslu, že se omlouvá a za pár vteřin usnul.
Žaludek ho probudil za dvě hodiny. Bylo mu moc špatně. Rodiče už naštěstí někam odjeli a on věděl, že jediné východisko z jeho bolestí je, když se vyzvrací. Klek si přes záchod tak jako kněží klekávají před oltář. Strčil si prsty do krku. Nic. Vnitřnosti v něm podivně bublaly, ale to bylo tak všechno. Nalil si šálek čaje a doufal, že to pomůže. A pomohlo! První šavle byla na světě a pak druhá a třetí!
Jenže to divný bublání v nitru nepřestalo. Sed si do křesla. Cítil se ukrutně nešťastný. Sepnul ruce.

„Bože, prosím tě, daruj mi víc vůle... vůle je jako křídla, která by mě povznesla ze světů kouření a chlastání, z cest vedoucích do deliria… vím, že nejsem svatej a nikdy nebudu, jsem taky jenom kuřák a vožrala a ubožáček, ale v troskách mojí duše je stále nitěrnej paprsek naděje, kerej čeká na Godota, kerej čeká na zázrak, kerej čeká na lásku… a přesto každej den je vlastně zázrak a láska sálá z mých rodičů a několika přátel, kerejch si vůbec nevážim!
Amen.“

Vzpomněl si na Pánaboha.