Nejkrásnější vánoční dárek

Jmenuji se Ginny, jsem fenka zlatého kokršpaněla a brzy mi budou tři měsíce. Žiji se skvělou rodinou. Panička si se mnou často hraje, učí mne různé povely a vždy nakonec přidá nějaký pamlsek. Mám se tu dobře. Jak jsem se sem ale vlastně dostala…?
Byl 25. říjen, když mne poprvé vystavili na světlo. Byl to šok, po takové době strávené ve tmě. Ale konečně jsem si mohla pořádně popovídat se svými sourozenci. Mamince se narodili ještě čtyři pejsci a jedna fenka. "Jupí", radovala jsem se, "mám i sestru!"
Po několika týdnech, kdy se o nás maminka vzorně starala, krmila nás, uspávala a zahřívala, přišli k nám do domu cizí lidé. Ta upravená a hezká paní si nás začala prohlížet, hladila nás a nakonec si odnesla jednoho z mých brášků. Nechápala jsem, co se to děje, a večer mi po něm bylo smutno.
Za pár dní přišli další lidé a potom další. Nakonec jsem zůstala jen já, sestra a jeden z mých brášků.
Všichni ti lidé, kteří si odváželi mé sourozence mi byli nesympatičtí, já sama bych se jich
bála. Pak ale přišel den, kdy se objevily dvě mile vyhlížející paní, usmívaly se na nás a vypadalo to, že se nemohou dočkat, až si nás budou moci pochovat.
„Tak tu zůstanu sama“, říkala jsem si, ale ta blonďatá paní mne pohladila, vzala do náručí a spolu s tou druhou, která nesla mou sestru, mne položila na zadní sedadlo auta. Byla jsem hrozně zvědavá, kam nás vezou.
Asi za hodinu auto zastavilo a paní, která si vybrala mou sestru vystoupila, tak jako prvně ji vzala a zašla do nějakého domu. Za chvíli byla zpět, ale bez sestry. To bylo divné. A já se dostala na vzduch o pár minut později. Venku už čekala slečna, která jakmile mne spatřila, rozeběhla se a vzala si mne od té dospělé paní.
Z pozdějších řečí jsem pochopila, že na Vánoce budu jako dárek pro dceru té druhé paní, která někam odnesla moji sestru, ale aby se nezkazilo překvapení, do Štědrého dne zůstanu u té mladé slečny. A prý kdybychom náhodou potkaly při venčení Markétku, osmiletou dívku, jejímž dárkem jsem se měla stát, máme tvrdit, že jsem vlastně dárek Lucky, slečny, která pro mne tak radostně běžela.
Seznamování s novým prostředím bylo velmi zajímavé. U Lucky v pokoji bylo na zemi položené akvárko s želvami. Koulely na mne oči a ukazovaly své drápky, až jsem se lekla. Také jsem poprvé ležela v něčem, čemu se říká pelíšek. Do té chvíle jsem spala u maminky nebo v bedýnce. A zápasení s miskou, to bylo něco! Pokoušela jsem si vzít do tlamičky granule, ale jelikož jsem zatím nikdy nejedla sama, Lucka mi pomohla. Začínalo se mi tam líbit čím dál víc a doufala jsem, že u té druhé paní to bude minimálně tak fajn, jako tady.
První noc se mi moc stýskalo po mamince a sourozencích. Musela jsem pořád přemýšlet, co asi právě každý z nich dělá a mají-li se dobře. Smutkem po nich jsem kňučela. Ale Lucka a její maminka mne vzaly k sobě do pelíšku. Tedy ony tomu říkají postel. Tam jsem spokojeně usnula.
Ráno mne probudil hluk. Lucka, napadlo mne, její hlas už jsem si dokázala zapamatovat. Křičela něco jako: "To je super! Markéta dostane psa, když je celou dobu zvyklá jen na to, že otevře kočce okno a tím pro ni venčení končí. Myslíš, že s ní bude chodit na procházky? Ne! Ta ji bude jenom tahat a uvidíš, že jí Ginny nebude mít ráda."
Bylo to zvláštní. Na jednu stranu jsem byla zvědavá, jaké to asi u těch druhých lidí bude, ale zase se mi nechtělo opouštět Lucku a její maminku, protože jsem si na ně i za jeden jediný den zvykla a začínala jsem je mít ráda. Co když je pravda to, co Lucka říká a ta druhá holka mne bude venčit tak, že mne spustí z okna? Už teď jsem docela vystrašená když mám sejít schody, natož tohle.
Takové myšlenky se mi honily hlavou až do Štědrého večera. Lucka mne před večeří ještě doběhla vyvenčit, a když jsme byly venku, řekla mi, že je to naposledy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi vlastně k nikomu jinému nechce. Ale nemohla jsem nic dělat.
Lucka s maminkou si předaly dárky a uvázaly mi mašli, prý, abych byla jako opravdový dárek. Měla jsem chuť schovat se pod postel.
Vyjely jsme výtahem o tři patra výše a zaťukaly. To napětí bylo děsivé. Otevřela nám paní, která zhruba před týdnem jela pro mne a mou sestřičku. Byla slavnostně oblečená a usmívala se.
"Markétka je v obýváku", řekla Lucce a ta se smutně usmála. Pomalu se mnou vykročila směrem ke dveřím, kde jsem tušila obývací pokoj, jelikož za prosklenými dveřmi bylo vidět obrysy stromečku.
Sáhla na kliku a zastavila se. Podívala se mi do očí a otevřela dveře.
Obě jsme zůstaly koukat jako přikované. V pokoji byl nějaký cizí pán a v náručí měl mou sestřičku!
V tu chvíli se strhl hrozný zmatek. Já se s ní musela samozřejmě pořádně přivítat a pohrát, ale i mezi tím jsem stačila zaslechnout, že dárkem pro Lůcu jsem já a moje sestra Jessy, jak jí pojmenovali, je dárek pro Markétu. Byla jsem hrozně šťastná. Takže přece jen budu ven chodit po schodech a ne oknem! Běhala jsem z pokoje do pokoje, nadšená, že se nyní Lucka stává mojí paničkou. A ona seděla na pohovce se slzami v očích a pozorovala, jak si s Jessy hrajeme.
Ten večer se mi nádherně spalo. Ležela jsem opět s Luckou v posteli. Usínala jsem s krásným pocitem, že to všechno takhle dopadlo, protože jsem si jistá, že nikde jinde by mne nedokázali drbat za ouškem tak dobře, jako tady.