Můj dědeček

Je to takový zálesák. Už to vypovídá mnohé. Žije sám na naší chatě v chatařské oblasti
za Prahou. Je obklopen lesy a přírodou,to má rád.
Vysoký je asi 157 cm, ale nevím to jistě, protože ho bolí záda a kyčle a tak stále chodí
ohnutý v pase. Prořídlé chomáče něčeho, tak dychtivě se držíc jeho pleši, bych s trochou
nadsázky nazvala vlasy. Pod hustým obočím září jasně modré oči. Někdy v nich ještě lze
spatřit takovou tu lišáckou jiskřičku a to pak neví co by, kde by. Je to prostě naše přerostlé dítě.
Vyrostl na venkově. Od mala musel pomáhat rodičům v domácnosti. Staral se o zvířata a o zahradu. Proto i teď snad ze zvyku, snad ze sentimentu, chová v garáži králíky a občas i prase, když chce dělat zabíjačku. Dobře vaří. Od té doby, co jsme ho naučili používat kromě piva, soli pepře i jiné koření, tak se to dá dokonce i jíst.
Děda je hodně emotivní člověk. Dokáže křičet a rozčilovat se, plakat, mudrovat o politice, ale i se nudit s hroznou vervou. Do všeho jde naplno, škoda jen, že ho většinou v půli ten zápal opustí. Je hodný, dobrosrdečný, nejraději by se rozdal. Umí být i pěkně protivný, hlavně když mu něco vyčtem. To se pak jde s provazem a se slovy: „Jdu se oběsit!“ uklidnit do lesa. Za hodinu ho najdem trucovat v koutě zahrady. Šetrnost je jeho druhé jméno. Dokáže jedny montérky nosit tak dlouho, že je pak můžem rovnou vyhodit.
I když nás všechny někdy pořádně vytočí, máme ho rádi. Dá se s ním povídat o tolika věcech. A jako bonus umí mariáš. Je prostě náš.