"Adrianin život" - 2.díl

Když na Adrianu dopadaly sluneční paprsky ranního slunce, bylo ji jasné, že to zlý sen nebyl a když do jejího pokoje vtrhl její táta, který mumlal něco ve smyslu:“Adriano, rychle, stěhujeme se!“, tak si uvědomila, že vážně je to realita. A tak popadla svůj velký tmavý kufr a se vztekem do něj naházela všechny věci, které měla ráda. Poslední společná fotka Adriany a Robina, kterou Adriana se vztekem vší silou hodila na zem, tak moc, až kousky střepů doletěly do rohů místnosti. Náhle Adriana zaklapla dveře a zamknula svůj pokoj, který byl pro ni, více než patnáctiletým domovem. Se slovy, to bude lepší, začnu tam žít nový život, Adriana vycházela z bytu a z celého domu. Když dojeli s autem na okraj města, kde se ještě zastavili v místní vyhlášené restauraci, do které Adriana opravdu moc ráda chodila. Na cestu do nového bydliště si koupila ještě balíček do auta. Když nastupovala, zůstala zírat na parkoviště před restaurací. Ptáte se proč? Uviděla tam známé auto, a to auto od svého kluka Robina. Ale v duchu si říkala, že to nemůže být on, protože, je teď s kamarádka v Plzni. Počkat! Je to on, vidí Robina, jak jde za ruku s nějakou holkou, která určitě nebyla žádný kamarád, jak se dozvěděla od jeho mamky. Se slzami v očích se dívala na „zamilovaný páreček“ z okna auto a modlila se, aby už se sestra s mamkou vrátila. Táta, ten už nervózně podupával před restaurací. Odhodlala jsem se a šla za ním, tím pádem jsem prošla přímo kolem té party, mezi, kterou byl i Robin! Ten za Adrianou ihned běžel, se slovy:“Počkej, Adriano, já ti to vysvětlím“. Ale, už nebylo co k vysvětlování, prostě mě jednoduše podvedl! Najednou vychází mamka se sestrou a tak se můžeme nasednout do auta a jet co nejdále odsud. Najednou Adriana si moc přála odsud zmizet a nakonec byla ráda, že se stěhuje. „Tydýýý“, pronikavé troubení nervózních řidičů, čekajících v nekonečné zácpě, Adrianu prudce probudil. Bylo ráno, následující den, Adriana zjistila, že už není v žádné česky mluvící zemi. Byla nedaleko Londýna, což znamená, že se stěhuje přímo do hlavního města, kde zažije určitě spoustu nových dobrodružství. Najednou měla obrovskou radost. Když táta zaparkoval před jedním z nejkrásnějších domů v ulici, nemohla jsem uvěřit, že budu žít právě tady. Ovšem tím můj úžas nekončí. Po prohlídce domu a hlavně mého obrovského podkrovního pokoje, jsem byla naprosto šťastná. Máma řekla, teď tady zkus najít nějaký obchod a kup mi tam nějaké pečivo. Adriana ihned vystartovala do obchodu, který byl jen přes ulici. „Dobrý den, já bych chtěla jeden šumavský chleba a 15 rohlíků“, řekla Adriana, ale zapomněla! Zapomněla, že je v cizí zemi, kde bude muset mluvit anglicky, proto se na ní tak všichni dívali. Nebylo to snadné, ale nakonec se rukama nohama domluvila a koupila to co chtěla. Když rodičům vyprávěla, co se jí stalo, jen se s radostí smáli, ostatně není se čemu divit. Pomalu se stmívalo a tak Adriana se rozhodla vylepšit si svůj nový pokoj, a tak si vybalila všechny věci, polepila stěny plakátama a v zápětí se uvelebila na novou velkou postel a zapnula televizi. „Good day, peoples“, ozvalo se s televize a Adriana se začínala obávat dalšího dne, kdy se půjde nahlásit do nové školy, protože netušila, jak to tam zvládne s tím jazykem. A tak po delší americké komedii, z které stejně nic neměla, protože ji nerozuměla, vypnula televizi a šla spát. Druhý den ráno se probírá a uvědomuje si, že zaspala, je 8.35, vždyť to už je 35minut škola. S hrůzou seběhla dolů a mamka se jí ptá:“Kam tak spěcháš?“, kam asi do školy, odvětila ji drze, „ale holčička, vždyť tady škola začíná až v devět“, no jo vlastně, na anglický život si prostě asi dlouho nezvyknu, povzdychla si Adriana. Když vyrazila s mamkou hledat školu, zjistili, že je přímo na jejich ulici. Vešli do školy a následně do kanceláře. Adriana zírala, ani netušila, jak její maminka umí dobře anglicky, z paní ředitelkou si to tam anglicky válela, dokonce vyšel čas i na vtip, opravdu netuším, kde se to naučila. Asi jedinou větu, kterou jsem uměla přeložit bylo:“My daugther doesn’t speak English“. Měla pravdu, ale ředitelka údajně říkala, že to není problém, že si brzo zvyknu. Ani jsem nestačila cokoliv říct a už mě táhla do třídy. Kde mě představila myslím, Adriana neměla šanci rozumět, ve třídě samí rodilí mluvčí, s divným přízvukem a rychlostí, kterou Adriana vážně nestíhala. Ale všichni na ni byli milý, mluvili co nejpomaleji, někdy dokonce i hláskovali, a tak si Adriana časem zvykla. Nejhorší bylo pro ni ze začátku učit se celou látku v angličtině, ale časem si zvykla, ostatně co jiného ji taky zbývalo. Časem se s kamarády ze třídy domluvila dokonce i na společné akce, jako kino, chození ven, nakupovat a různé jiné. Její mladší sestra, která chodila teprve do školky, se také brzy naučila plynule anglicky, ostatně u menších dětí to problém není. Za pár měsíců se tam Adriana a celá její rodina cítila jako doma (ostatně taky to jejich domov byl) a bylo naprosto šťastná, že ji zde rodiče, i když ze začátku proti její vůli, dotáhli. Po čase si Adriana zapnula ve svém pokoji televizi, a vida, byl to ten film, na který se dívala poprvé, když sem přijela, od té doby uplynul rok a půl a Adriana už se mohla bezstarostně dívat na celý film. Staří přátelé z České Republiky, se na ni všichni vykašlali, do jednoho, dokonce i moje nejlepší kamarádka si řekla, na co udržovat kamarádský vztah, na takovou dálku? Ale Adrianě to vůbec nevadilo, sice ji to mrzelo, ale našla nové anglické kamarádky a kamarády, kteří byli výjimeční a nenahraditelní. Odsud, se vážně odstěhovat nikdy nechtěla a snad se to ani nestane…