Nic není na stálo...

JEN TAK TAK TO STIHLA NA POSLEDNÍ CHVÍLI...KDYŽ DOSEDLA, METRO SE ROZJELO. NIC NEVNÍMALA, NIKOHO SI NEVŠÍMALA, ALE DOCHÁZELO JÍ, ŽE OSTATNÍ NA TOM TAK NEBYLI. JINDY NEPŘÍTOMNÉ SEDÍCÍ FIGURKY, KTERÉ SI HLEDÍ SVÉHO, NAJEDNOU VYPLY SVÉ MYŠLENKY A ZAMĚŘILI SE NA NI... CÍTILA TY POHLEDY, BYLY JÍ NEPŘÍJEMNÉ, ALE UŽ SI ZVYKLA... SEDĚLA, OČI SKLOPENÉ DOLŮ A V RUKÁCH NEPŘÍTOMNĚ MAČKALA A HLADILA JÍZDENKU. PONOŘENÁ DO SNŮ, MYŠLENEK...VZPOMÍNEK... ODHRNULA SI VLASY A OTŘELA SI OČI, ČÍMŽ VYTVOŘILA DOKONALOU ČERNOU KRESBU SMĚREM KE TVÁŘI. A V RUKÁCH NEPŘÍTOMNĚ MAČKALA A HLADILA JÍZDENKU...

--------------------------------------------------------

"Zlato, já už budu muset jít, musím si ještě koupit jízdenku," řekla mu se skoro až naivně zasněným úsměvem, když se mu zadívala do hnědých očí.
"Tak pojď, koupíme jí spolu," odpověděl.
Celou cestu se smáli, drželi za ruce a líbali... Byla tak šťastná! Věděla, že na tenhle den nikdy nezapomene a tu jízdenku od něj si schová a možná i nechá zasklít pro věčně připomínající vzpomínku na tenhle den. I když na sobě měla jen lehké šaty, nebyla jí zima. Hřálo jí všechno uvnitř.
"Tak se měj a příště zase brzo přijeď," usmál se na ní, když už chtěl pouštět její ruku. Přitáhla si ho zpátky k sobě a naposled se pomocí rtů rozloučili (říkat něco navíc bylo zbytečně)...Naposledy mu zamávala a ještě dlouho se za ním dívala. Cítila to ohromné štěstí uvnitř sebe, jako by na sebe srdce vázalo čím dál víc endorfinů, obrňovalo se tímto pocitem...

--------------------------------------------------------

VYNDALA SI KAPESNÍK A OČIMA TĚKLA PO OKOLÍ. NĚKOLIK PÁRŮ OČÍ POŘÁD BAVILO JÍ "NENÁPADNĚ" SLEDOVAT.

***("Nech toho, zbytečně se lituješ! Je konec, uvědom si to!")***

ZASE NA NÍ MLUVILA! ODPOVÍ JÍ (si), TAK STRAŠNĚ JÍ (sebe) NENÁVIDÍ!
OTEVŘELA PENĚŽENKU A PRVNÍ, CO JÍ PRAŠTILO DO OČÍ, BYLA FOTKA...JEJICH SPOLEČNÁ...ONA SEDÍCÍ NA NĚM. SMĚJOU SE, SLUŠÍ JIM TO TAM SPOLU... PRVNÍ DEN, CO SE POZNALI. UŽ TEHDY BYLO JASNÉ, ŽE TO NESKONČÍ JEN U JEDNOHO SETKÁNÍ...

"Ahoj, já jsem Martin."
"Ahoj, já Adriana"
= ihned náklonnost oboustraná.
Celý večer po něm musela pokukovat. Byl jí sympatický...ale ne, bylo v tom něco víc...líbil se jí... Nechtěla, aby se v tenhle den viděli naposled! Přišel k ní a nabídl jí tanec. Jen tak spolu ploužili, poznávali se, smáli se...vnímali jen sebe a ani si nevšimli pokukujících kamarádů. Co na tom, tahle chvíle byla jejich!

--------------------------------------------------------

***( "Kdy už přestaneš?! To tě to baví, takhle se ničit?! Seber se, to je pryč, minulost! Jen se v tom utápíš a přitom ti utíká přítomnost a budoucnost!")***

"A CO MÁM PODLE TEBE ASI DĚLAT?!" ODPOVÍ (si). SEDÍ, KOUKÁ Z OKNA A SNAAŽÍ SE ZAPADNOUT DO TOHOHLE "JEDOUCÍHO KOLEKTIVU". Z OKNA VIDÍ JEN ŽULOVÉ KOSTKY. RADŠI POHLED NA STUDENÉ KOSTKY NEŽ NA MRAZIVÉ CIVÍCI OČI OSTATNÍCH. STEJNĚ JAKO PRVNÍ DEN, CO JELA K NĚMU.. NEBYL PRVNÍ, ALE BYL PRVNÍ+AŽ DO RÁNA.

--------------------------------------------------------

"Snad se Ti u mě bude líbit, ale je to tam dost malý," usmál se na ní s nadějí, že vyčte z jejích očí aspoň náznak příznivého uvítání v jeho bytě.
Klíč se otočil, zámek zaskučel a dveře se otevřeli... Byl to pro ní hezký byt ( i kdyby nebyl, ale byl jeho!)...jejího jeho.. Celý večer, celou noc a celý byt pro sebe, ale jí to spíš přišlo, jako že je pro ní celý svět. A už to nikdy nemůže být jinak!
"Zlato, nechceš něco k jídlu? Něco tu mám jestli chceš," mluvil zády k ní.
Přistoupila k němu, obejmula mu záda a ruce položila na vypracované bříško.
"Zlato, ani hlad nemám, tim se netrap," řekla s úsměvem na tváři, ze kterého křičel chtíč!

--------------------------------------------------------

***("Ty jsi tak pitomá, že to ani není možný! To Ti dělá dobře, když na tebe všichni (s pohrdáním/s lítostí) koukaj?! Děláš si to sama, měla bys spálit mosty!")***

"HM, DÍKY, TY JSI MI ALE OPORA," ŘEKNE JÍ (si) S UŠTĚPAČNÝM SAKRASMEM.
ZASTUDÍ JÍ..TA ČERNÁ KAPIČKA BLYŠTÍCÍ SE V UMĚLÉM PODZEMNÍM SVĚTLE NA JEJÍM DEKOLTU. VZHLED ČARODĚJNICE (NEBO ČEHO CHCETE) SNAD TAKY NENÍ ŠPATNÝ, PODLE NÍ...
"ALE VĚŘ MI, ŽE CHCI, ABY TO UŽ BYLO PRYČ," ŘEKNE JÍ (si) PO CHVÍLI PODLÉZAVÝM TÓNEM.
PANÍ VEDLE SI ODSEDNE A RADĚJI POSTOJÍ...JEJÍ BOJ...
VIDÍ NA RUCE PRSTÝNEK... SPÍŠ PUTOVNÍ PRSTÝNEK.
- OFICIÁLNÍ MAJITEL : ONA
- PŘECHODNÝ MAJITEL : ON
- KONEČNÝ MAJITEL : ONA

--------------------------------------------------------

"Zlato, věř mi,že já to takhle nechtěl, přišlo to samo. Tys za mnou nemohla jezdit každý druhý den a já za Tebou taky ne! Mrzí mě to, chtěl jsem to jinak, ale teď už to tak nejde," řekne jí spíš s pravdivou krutostí než krutou pravdou.
"Proč? Nebyla jsem Ti tak dobrá nebo jsi jich prostě potřeboval mít víc?," obrátí na něj se slzavou otázkou.
"Já Tě miloval, vážně! Ale když jsem poznal jí, tak už jsi mi byla víc cizí. Stejně jsme se moc nevídali. Ale můžeme být kamarádi, jsi fajn! Mám Tě moc rád, jako kámošku...," a tiše jí podá prstýnek..její (ne jeho) prstýnek = pálí mosty!
Z jeho hlasu i pohledu by i nevidomý nebo hluchý vycítil vyrovnanost, s jakou jí to oznamuje, jako by šlo o rozlité mléko.
"Dobře, jak chceš! Já Tě milovala, ale nebudu Ti podlejzat nebo Tě přesvědčovat, že já jsem pro Tebe byla ta pravá, to Ti časem dojde! I to, jak ses se mnou mohl mít! Na kamarádství kašlu! Chápeš, že já s Tebou nemůžu být kámoška po tom všem?! Nikdy Tě tak nebudu brát, jsi pro mě mnohom víc..," s poslední slabikou hlesne hlasem i hlavou. Srdce se jí svírá bolestí, hlava třeští náporem a obličej křivý pláčem.
"Ne, neříkej mi sbohem, nechci s Tebou ztratit kontakt," při posledním slovu ji něžně vezme za ruku. Motýli v břiše narážejí na stěny žaludku více než přicházející hlad. Ale ví, že tohle už cítit nesmí, tyto pocity by měla předat té další, jako dědictví nebo korunu pro královnu (nebo vítěze).
"To je mi líto, já tohle nikdy nechtěla, ale tys to takhle zařídil," sevřené drdlo, tlak na prsou, skleněný pohled a obraz jeho rozmazané tváře...
"Sbohem"
Nechala ho tam stát, co jiného by měla dělat?

--------------------------------------------------------

***("Ty nepřestaneš?! To jsi vážně tak hloupá?! Přestaň se litovat, nejsi první, které se to stalo! To čekáš, že za tebou budou lidi celej život chodit a utěšovat Tě?! Myslíš, že je to bude bavit?! Seber se a hoď to za hlavu!")***

"ZKLAPNI!," ROZTŘÍŠTÍ SE O ŽELEZNOU KONSTRUKCI. TOHLE JÍ UTEKLO, ASI I VYDĚSILA LIDI. MUSELA NA ni ZAKŘIČET, POŘÁD K NÍ V HLAVĚ MLUVILA. SPOLUCESTUJÍCÍ NA SEBE KOUKALI A DÁVALI SI NÁHODNĚ SVÉ VLASTNÍ TAJNÉ TYPY, KOMU MOHL OKŘIK PATŘIT. ASI JÍ MĚLI ZA BLÁZNA, ALE JE SPOUSTU LIDÍ, CO SAMO K SOBĚ PROMLOUVÁ.. I V TOMHLE VAGÓNU BY SE URČITĚ PÁR JEDINCŮ NAŠLO...
MUSELA VYSTOUPIT. PŘÍVAL VODY UŽ JÍ ZAPLAVIL CELÝ OBLIČEJ. VYSKOČILA VEN A S MALÁTNOU NEMOHOUCNOSTÍ SE PŘIDRŽELA BETONOVÉHO SLOUPU... ASPOŇ NĚKDO, KDO STÁL PŘI NÍ A BYL JÍ OPOROU..DOSLOVA..

"MÁŠ PRAVDU, TAKHLE TO DÁL NEJDE! TOHLE MUSÍ SKONČIT," ŘEKLA SI (jí).
VĚDĚLA, ŽE TAKHLE BY DÁL ŽÍT NEVYDRŽELA. UTŘELA SI OČI (SPÍŠ VÍC UMAZALA) A HRDĚ SE NAROVNALA (SE SKŘIVENÝM SRDCEM)...
ZASE CÍTILA CIZÍ POHLEDY, ALE NEJEN KOLEM SEBE, ALE I ZA SEBOU....KDE....STÁL ON...!! CELOU DOBU JÍ POZOROVAL! VĚDĚL, PROČ TU STOJÍ, PLÁČE A TAKY VĚDĚL, JAK SE S NÍ MOHL MÍT...!!