Životní kolekce

Dvě malé nožky bojovaly s nánosem opadaného listí, které jim splašeně ubíhalo z cesty za šustivého brebentění. Muselo si postěžovat. Nikdo by nebyl rád za neustálou změnu místa posledního odpočinku. Jenže před kroky chlapce s modrou čepicí nebylo úniku.
František zklamán děním uplynulého dne nedbal na starosti ostatních. To poledne existoval jen on, pár rozkutálených pastelek, křik dříve vlídne paní učitelky a obrázek topící se v tuži. Naposledy lapal po identitě a nakonec stejně splynul v černé budoucnosti. Klučina se ho snažil zachránit, ale svými slzami jen přiblížil jeho ztrátu. Proto byl tak smutný. Tehdy ještě nevěděl, že zármutek a slzy mohou zničit i víc než výkres spolužačky.
Chlapec již z dálky viděl maminku stojící ve dveřích. Rukama na něj mávala tak horlivě, že se všechno listí zvedlo z prahu před domem a vyšlo mu naproti. Ten pohled Františkovi vykouzlil úsměv na tváři. Avšak i ten byl přeťat slzami, jen co si vzpomněl na svou vinu.
Kapiček neštěstí si všimla i maminka. Zmizela v útrobách domu a za chvíli se objevila s lesklou krabicí, na které ozdobným písmem stálo: "Nejsladší kolekce".
"Tu máš. Ať víš, jaký je život," pobídla ho maminka. Starosti schované za úsměvem. Vždyť na ty je ještě spousta času.
Chlapec položil pralinku na jazyk a nechal se odnášet chutí mezi nejnižší kokosovníky světa. Tak nízké, že i on by mohl uzmout jejich plody. A v jejich stínu zmizel i obrázek politý tuží.
Od té doby bylo bříško zvyklé zahnat všechnu sůl sladkými bonbony. Klučinu mrzela spousta věcí, ale nikdy nepřestal věřři, že život je sladký. Trápily ho známky, lásky spletené v nelásky a strach o vlastní budoucnost. Ale jedna jistota zůstávala: Maminku vždy najde sedět v křesle pod oknem s kouzelnou krabicí na klíně. Tím jak se houpala, splétala ty nejbáječnější chutě v lahodné kombinace. Už nepostávala ve dveřích. Ratanové křeslo se stalo jejím útočištěm.
Tehdy když se od ní František dozvěděl o její nemoci, zmizely jim v ústech celé dvě krabice. Byl jen krůček od dospělosti, ale stále věřil v líbeznost a přívětivost mládí. Oříšky nebyly jen překážkou v čokoládě. Byla to další součást spletité esence které se občas přezdívá "bonbon" a jindy zase "život".
Středeční odpoledne utíkal domů, jak jen rychle mohl. Byl opět podzim a on se snažil vyhýbat velkým hromadám listí. V sedmnácti letech již nemá právo chovat se jako nezbedné děcko. A to i přestože měl výbornou náladu. Učitelka za ním přišla, že může jít domů. Nesnášel školu. Těšil se, až mamice řekne, že už ví, že život dokáže být sladký i bez bonbonů. Jenže ve dveřích ho čekal jen otec se slzami, které mají k báječnosti daleko.
František nedbal jeho slov. Proběhl kolem něj. Kroky směřující do maminčina pokoje umlkly a zbyla jen ozvěna. Zaskočeně zíral na prázdné křeslo. Nikdě žádný vřelý úsměv. Jen krabice ovázána zlatou stužkou. Přešel blíž, aby přečetl stroze tisknutý nápis: "Hořká kolekce".