Takový normální večer

Dvacet tři čtyřicet pět. Červené číslice rozbitého digitálního vietnamského radiobudíku prořezávají tmu. Dvojka na začátku je překryta drátkem, který z té změti součástek čouhá ven, jako střevo z otevřeného břicha. Používám ho k nastavování času. Nádherně morbidní představy, takhle v noci. Rodiče už šli spát. Dávno se smířili s mým obskurním spánkovým režimem. Ze mě je v tento okamžik jen matně osvětlený obličej od displeje notebooku. Nějak se nikdy nedokážu odtrhnout. Přečíst si email, novinky, zařádit si na diskuzi, zjistit, že si tam stejně jen všichni chodí zanadávat a znechuceně odejít. Nevím proč tam vlastně chodím, ale vždy tam jdu zas. Na bleskově.cz je zase spousta těžko uvěřitelných bulvárních zpráv. V testu Poznáte prsa světových celebrit? dopadám špatně. Tři body z bůhví kolika. Zřejmě dávám u filmů pozor na špatné věci. Dívka dne zase nic moc. Pod profesionálním úsměvem do objektivu tuším znechucení nad mizerným osudem a odevzdanost. Britney nejspíš prohraje soud. Hanychová chce zase darovat internetu nějaký ze svých blábolů. ČSSD mají větší preference než ODS. Hasiči zachraňovali třiaosmdesátiletého muže, který uvízl v záchodové míse. Aby se mi z toho všeho nedělalo špatně, překlikávám průběžně na Liter. Procházím nová díla a dopisuji komentáře, dávám tipy. Vím jak mě vždycky potěší, když nějaký dostanu, a tak ve skrytu duše doufám, že dotyčný autor ze solidárnosti zase napíše něco mě. V seznamu děl zase zklamaně koukám na poměr počet čtení/počet reakcí. Ty lidi fakt nic nechápou. Nebo možná jsem zase spatlal dohromady strašnou blbost. Na diskuzích taky žádná odpověď. Bída, bída. To snad už všichni spí nebo co? Pouštím si do pozadí pár empétrojek. Zase ty stejné, oblíbené, do zblbnutí oposlouchané. Už je ani nevnímám, ale nějak prostě patří k věci. Na Literu se nic neděje a tak surfuji všude možně. BBC News. Přečtu si pár zajímavých zpráv a v duchu se usmívám nad tím, že zítra se objeví na českých serverech jako super horké novinky. Jak trapné. Klikám dál. Páni, super nová PHP komponenta, Zend se fakt snaží, s tím svým frameworkem, ale trochu ten MVC design pattern mrší. Jen těžko si o tom s někým popovídám, většina lidí bude předchozí větu považovat za zprávu z Marsu. Chce se mi spát.
Vlastně nechce, protože vím, že když si lehnu, nebudu moct usnout. Čistím si u klávesnice zuby. Jsem asi jediný člověk o kom vím, že si čistí zuby u počítače. Nechápu jak se ostatním daří pastu bryndat všude kolem sebe. Vyskakuje na mě okénko s nabídkou spousty erotiky zdarma. Naprosto neeroticky ho zavírám a dál šmirglím kartáčkem. Na emailu pět nových spamů. Mám toho dost, je to nudné, jdu spát.
Převaluji si na posteli a ne a ne zabrat. Nevím jestli si mám lehnout na záda nebo na bok. Stejně mě vždycky ta mizerná matrace bude někde tlačit, potvora. Přemýšlím nad celým tím promarněným dnem. Zase jsem neudělal nic z toho, co jsem měl nebo chtěl udělat. Slibuji si, že zítra se k tomu určitě dostanu. Za oknem fouká vítr a rozechvívá okenní tabuli. Hvězdy nejsou vidět, kvůli odporným mastně vyhlížejícím mrakům. Na druhé straně na mě zase civí budík. Já si z toho všeho snad vezmu k sobě medvídka. Plyšáka, který se na nic neptá a nic mu nevadí. Ani když ho slisuji pod polštářem. Nechce se mi spát o nic více než předtím. Uvažuji nad tím, co chci v životě dělat. Nic zvláštního mě nenapadá. Mám všeho teď pěkně po krk. Nejradši bych nedělal vůbec nic. A měl se z toho dobře. Do politiky bych měl jít. Žaludek se mi nesouhlasně zhoupl. Ten toho nadělá. Šmarja, nesmím zapomenout na to učení, ještě čtyřicet vět a k tomu důkazy. A zkouška na krku. V duchu si dokazuji Stolze a Heineho. L'Hospital je v pohodě a Taylora snad nějak okecám. Doufám. Upadám do spánku a v hlavě se mi honí, že pro každé epsilon existuje ká takové, že od k-tého členu...
Sny jsou ke mně o poznání milosrdnější. Alespoň z počátku. Pobíhám v nich po našem ušmudlaném městě a všechno je tak fajn. Najednou tam vidím takovou hezky vyhlížející slečnu a ona se na mě tak vyzývavě usmívá. Vybíhám za ní, ale ona mizí kdesi mezi domy. Zmateně bloudím ulicemi a nevím kam mohla zmizet. Vcházím do temné uličky a... A tam je parta asi šesti dospělých chlapů. Pomalu mě obstupují a zlověstně se ušklebují. Cítím se jako zajíc mezi loveckými psy. Není kam zmizet. Ten, co vypadá, že jeho mozeček má alespoň o deset deka víc než jaké mají ostatní postoupí kupředu, směrem ke mně. Ležérním tónem se mě ptá, jestli prý mám zdravé ledviny, že je po nich sháňka. Asi budu křičet. Budím se celý zpocený, srdce až v krku. Takové kraviny se zase zdají tak leda mě. Než zase usnu, tentokrát jako poleno, bezesným spánkem, říkám si, že by z toho mohla být zajímavá povídka na Liter, jestli jí zase nezkonim. Těžko říct.