Chvilka

Mraky se, až nečekaně rychle zatáhly, nad městem táhnoucím se do nedohledna. V jednom z tisíců, starých oprýskaných paneláků se ještě svítilo. Ale celé okolí bylo ponořené do tmy, bez elektrického proudu.
Černou oblohu rozdělil na dvě nekonečné poloviny zářivý pruh - blesku. Vzápětí po něm zahlučel silný hrom. Město spalo. Na střechy domů, deky bezdomovců a poničené zahrádky začaly padat zvolna dešťové kapky. Netrvalo to ani pár minut a mírný deštík se změnil na krupobití. Sem tam ještě město osvětlil blesk, ale hromy již zněly tiše z dálky. Avšak kroupy tropily obrovský randál, který jak se zdálo, obyvatele velkoměsta nijak ze spánku nerušil.

Janet seděla schoulená v rohu velkého pokoje. Všude po bytě si rozestavěla svíčky, i když jí to vůbec nepřipadalo romantické. Bouřka venku ustávala a už utichl skoro i déšť. Dívala se na televizi. Černá tichá obrazovka jakoby říkala mnohem víc než všechny pořady, které kdy viděla. U nohou její postele se rozsvítilo nevýrazné červené světýlko.
/Stejně jako v milionech dalších domů. Nikdo se nevzbudil./
Janet natáhla ruku k malé hi-fi věži a skoro surově zmáčkla vystouplý černý knoflík. Tichým pokojem se rozlehla rána, po ní následoval sled jasných čistých tónů ,klavíru, ke kterému se připojil mužský hluboký hlas. Janet zavřela oči, sklopila hlavu na kolena a konečně klidně usla. Hudba hrála až do rána.

/A její pravé jméno bylo Mangekyou Sharingan./

Svíčka na okně, na zeleném talířku s obrázky hadů a hádků, již hořela dlouhou chvíli, ale i přesto neubyla ani polovina. Svítila si poklidně do tmy. Byla to zcela obyčejná, i když trochu velká, bílá svíce, bez jakýchkoli ornamentů nebo barev. Byla jednou zapálená, a tak se vosk na stranách knotu rozléval pravidelně. Však v jednom místě si horký pramínek našel cestu a nevinně skapával po boku svíčky. Škvírou v okně se prodral malý závan větru. Upřímný knot zatřepetal plamínkem a ten ...zhasl.