Věk: 23 aneb NAROZENINY

Úvod:

Proč ženy?

Spousta z nich se narodila jako muži v ženském těle. Nejde ani o procentuální zastoupení „mužského prvku“ v jejím těle…jde spíš o typicky mužskou vlastnost chránit, tedy jistý způsob dominance (píšu „jistý způsob“, protože dominantní může být i ta, „která se opírá“, nejen ta, která poskytuje náruč). Takové ženy (a nemusí se nutně jednat o mužatky) si tedy vybírají křehká stvoření ženského pohlaví, aby se o ně mohly starat, poskytnout jim náruč, pečovat o ně.
A co se týče mého skromného já:), patřím spíš k těm, které „touží být ochraňované“. Ženy mi vždy nahrazovaly jakoby prototyp matky. Prsa se pro mě stala symbolem. Symbolem ochranné záštity ženy…svaté boží rodičky…té jediné a čisté…mojí a jen mojí…přítelkyně. Jsem závislá, ano, doslova, mohu říct, že stala jsem se závislou na usínání na termoforu jejího ňadra. Jen tak se koťátko cítí bezpečně. Běda, jak o tento standard přijdu, spolu s přítelkyní (pro její vlastnosti s mými neslučitelnými…či odlišnými osobnostními rysy, jak říká psycholožka). Z denního standardu stane se vysněný přepych……s nevyslovenou otázkou – kdo se ujme bezprizorního koťátka? –

. . .
VĚK : 23 aneb…NAROZENINY 18/07/07
/„proustovské variace“/

Třiadvacáté narozeniny. Připomínají mi narozeniny jedenácté.
Co si člověk přestaví pod slovem´narozeniny´? Když zrovna není v depresi nad přibývajícími léty…Se slovem narozeniny bych spojila oslavu, veselku…a se slovem veselka slovo radost.
Jedenácté narozeniny. Již dlouhé dny před plné slz a nevyčerpatelného smutku.
Třiadvacáté narozeniny. Již dlouhé dny před plné slz a nevyčerpatelného smutku.
To jsou nějaké narozeniny?
Loni jsem od ní dostala knihu o Godardovi. Mé vyslovené přání ale stejně bylo pro mě překvapením. Tedy jeho splnění. Jen jsem se zmínila…A najednou jsem tu drahou knihu rozbalila z papíru…už ani nevím, s jakým motivem. Ještě stále…mě umí překvapit. Pomyslela jsem si tenkrát dojatě. Pak mi podala růži, kterou celou dobu držela za zády. O které jsem nevěděla. Třešnička na dortu mé radosti. Koupí té květiny mimo jiné pověřila svého bývalého (který by pro ni – tedy i pro její přítelkyně – snesl modré z nebe), což mi tak nějak zvráceně lichotilo. Potom mi zavázala oči…voala…pohleď, kterou restauraci jsem pro tebe vybrala!…ehm…zrovna v této indické jsme slavila před dvěma lety první školní den…Co teď, předstírat, že se nic neděje? Než jsem si stačila svou reakci rozmyslet, poznala vše z mé tváře. „Co se děje?“…“No, tady už jsem jednou byla“…Nerada bych si špinila čistý talíř přítomnosti zaschlými zbytky od dva roky starého oběda. Bubáci minulosti v akvárku s rybičkami pod schody, v kebabu, který se stále peče na místě, viditelném od všech stolů…Někdy je paměť na škodu. –
Idylka tedy pokračovala v restauraci Potrefená husa. Pár kořeněných becherů dodalo výborné večeři patřičné vůně. Potom tanec do ranních hodin…první a řekla bych že i poslední ploužák na veřejnosti. A v heteráckým podniku.
Ano, tyto narozeniny jsem si opravdu užila.
Rok se minul s rokem. Vybrala jsem si knihu o Tarkovském. Bohužel nebyla ani na skladě, ani se nedala objednat přes internet (jako Godard). Tato kniha byla vydána k Tarkovského výročí narození. A nám asi bylo dopřáno jen jedno výročí…jen jedny společně oslavené narozeniny. Už není režiséra, který by nám zrežíroval upřímně radostnou oslavu. Knihy došly jako naše argumenty. Jako argumenty, zakrývající skutečnost nemožnosti společné budoucnosti. Už není se na co vymlouvat…honem rychle…tak Miloš Forman! Teď o něm vyšla nová kniha… –
Velký dárek.
Jako potápěčské brýle. Se zelenými obroučkami, přesně takové, jaké jsem si přála. Ale za jakou cenu…Desetidenní odloučení o rodiny. Desetidenní odloučení od matky. –
Jak jsem nenáviděla…ty jejich tábory! Od první třídy mě na ně nutili jezdit. Když se na mě (v té první třídě) přijeli po týdnu podívat, už jsem se jich nepustila. Neukonejšil mě ani slib koupi vysněného křečka…v tu chvíli byl pro mě křeček příliš abstraktní…ve srovnání s vidinou být konečně doma! Nemuset být už tam…nehrát pitomé hry pro rozptýlení ustýskané duše…zabíjení času, abych už konečně mohla jet domů…Nemuset už spát na neútulné dvoupatrové posteli dole…usínat s hroznou představou, že se ten nade mnou každou chvíli propadne a zavalí mě…čímž mě strašili. Mít už svoji postýlku…svoje doma. –
Na tento tábor se mnou dokonce měla jen o čtyři roky mladší sestra. Ani to mě nepodpořilo v mírnosti mnou kladeného odporu proti této odporné povinnosti. Bylo to utrpení. Nejhorší narozeniny mého života. Jedenácté. Jakto že si to pamatuji? Těch jedenáct bleděmodrých svíček (růžové došly), jakožto symbolů trnů, působících bolest, jsem si vytrhla z dortu a uschovala do spodního šuplíku svého psacího stolku. Ještě dnes (kdyby naši stůl neodklidili bůh ví kam) bych je tam našla. Přesně jedenáct…nahoře centimetr uhořelých svíček (nenechávala jsem je hořet moc dlouho – nebyl důvod k oslavě a chtěla jsem si ponechat co největší trofej…svého utrpení). Dole by ještě teď chutnaly i vypadaly po čokoládě.
Ani fotografie z tohoto léta se – přímo úměrně s mojí náladou moc nezdařily. Na všech se mračím (slzy se hledáčku drobnohledu taťkova foťáků ztratily). Tedy jedna se povedla, na které se na povel směju…ale tu bohudík nevlastním…matka ji uložila do rodinného alba (jakožto každoročně nejvydařenější fotky z oslavy jubilea jejích ratolestí).
Na jednom táboře mi dokonce chtěli zavolat psychologa. Prý to není normální, abych se tak úzkostlivě bála o svou matku (nechápali, PROČ…lpím na svém návratu domů…a HNED!). Řekla jsem jim, že se bojím, že se mamce něco stane…Už tenkrát jsem byla psycho.
Ano,
vzala jsem ji i ke své psycholožce. Rozbrečela se tam a já dostala vynadaný, že zlobím.
Že mám víc poslouchat…přizpůsobovat se.
Neuvěří mi, když řeknu, že se o ni bojím.
Nebude mi věřit ani když řeknu, že se mi po ní stýská…že bez ní nemůžu být.
Nechápe, proč…a jak strašně bych se chtěla vrátit…i když si pořád jen na něco stěžuju.
Že bych to dávala málo najevo?
Nebo…

„Lidi neničí události nebo síly zvnějšku, porážka přichází zevnitř. Jsem o tom pevně přesvědčena. Ten pocit bezmocnosti – před mýma očima končí něco, co nechci, aby skončilo, ale ani trochu tomu nemohu pomoci. Ani z toho nemohu být smutná. Kolem mne je jenom tma."
(Banana Jošimoto : Úplněk)

Dvacáté třetí narozeniny. Něco mi připomínají…Narozeniny jedenácté! Poprvé jsem přestala fňukat v osmé třídě na třídenním školním výletě. Musím říct, že od šesté třídy už mě nikam nedostali. Ráno jsem se vzbudila…a už jsem začala natahovat…a v tom jsem si to uvědomila! Andreo, co to děláš! Už jsi přece velká holka…zvládneš to i bez slz! Odepřela jsem si tuto svoji ranní (mnohdy i večerní) výstřednost mamináčů. S překvapivě dobrým výsledkem.

Jsem zvědavá, kdy přestanu oplakávat ty nové. Zároveň dnes už staré milované matky, které mi čas – jak mění tvář – nedovolil ponechat si napořád. Chybí mi tvá pohlazení, tvá náruč, tvé polibky…a nemohu spát bez PRSA, které mi konečně bylo vráceno.
Připadám si jako na táboře.
Nenávidím narozeniny. –

. . .
Souboj titánů

Já budu všechny vždycky milovat…
AČ VNITŘNĚ S NIMI NESOUHLASIT –

Empatický Jekyll upřímně miluje
(iluzi štěstí maluje)
s čím Hyde svérázně nesouhlasí…
& Jekyll pak ty ohně hasí –

. . .
NAROZENINY II. aneb den „D“ 19/07/07

Kde jsi?Kdo ví, lůžko mé vychládá…Bílá pláň, po níž táhne stesk –

Doma posbírala jsem všechnu odvahu. Dobyla energii na 200 procent…starými šlágry z dětství. Kelly family –

Hej, kde jsi, pojď domů, pojď dál…

Bojácně odmykám (klíče ještě mám). Je či není...„doma“. Dveře otvírám. JE!...& není úniku – (Není čas na domněnky). Přímá konfrontace s realitou. Jako na dědově pohřbu, když jsme z opojné hospody…udělali sotva pár kroků…do kostela naproti…kde ležel v rozšklebené rakvi děda: mrtvý –

Kde jsi, se ptám svéhlavá…když stůl pro nás dva dál s láskou prostírám…

Připravila jsem ovocnou misku i pro tebe. –
Taky dort. & ve váze máš růži. V lahvi šampaňské. V obalu dárek…
Kodeta zlevnili z tří stovek na devatenáct.
Co mělo loni ještě cenu…

Nesu zvířeti krmení.
„Pán Bůh ti to oplatí na dětech“ se říká. Žena ti to oplatí na zvířeti, říkám já.
(Jestlipak ho i týrala…?). Králík se na mě dlouze & vyčítavě dívá…
…jako by jejíma očima –

I ten můj milý host jinou cestou se dal…
Y

Schoulená do klubíčka: pláče.
Deset minut. Půl hodiny. Hodinu. Dvě. Tři…usedavě –
Babička, ještě když žila, jednou vyprávěla historku o dítku, kterému umřela maminka při porodu. První noc tak strašně plakalo, že ho nikdo nemohl utišit. Do noci stále plakalo. Najednou se otevřely dveře a vstoupil duch mrtvé matky. Přivinul dítě k svému éterickému tělu a ke spánku ukolébal. Rozlehlo se ticho –

Když tak hezky pláčeš
Když tak hezky prosíš…

Přicházím k tobě zezadu…
jako matka. Jako duch. V černých šatech s bílou tváří. Se zářivou svatozáří…
Vstávám z mrtvých. Abych tě utěšila. Hlazení ve vláscích zabírá, všímám si. Už neplač dítě, spinkej…!

Jsi také v černém. Budeš žít, dítě moje…bude líp……
Přicházím ti požehnat –

Kde jsi?
…když je čas návratů…Já do prázdných stěn dveře zas odmykám. Náš malý svět, věcí pár,
jež tak důvěrně znám…mají vůni tvou dál. Kdo líp by ji znal.
Chceš mě vydírat?
Já po tobě nic nechci…Co po mě chceš ty??

Najednou mi to dochází.
Nechala jsem tě v našem příbytku…v NAŠEM pokoji…který jsme spolu zdobily…kde jsme spolu bydlely…úplně samotnou. V tom všem našem. Bez nás. Milion relikvií, které postupně likviduješ. Obracíš obrázky & odvěšuješ přívěšky. Odvracíš mou dávno odvrácenou tvář –

Dnes večer…vrátila jsem ti zář…utřela slzy…ze zpuchlých očí –

Proč se svítí u nás v poschodí…Noc je dlouhá, kdo by se ptal…Kroky slyším, jsou cizí a mizí zas v tmách…

Nepřestala kupovat věci ve dvou.
Piva, osušky ani sušenky.

V počítači jsem našla výběr písní pro mě. Mezi nimi Marii Rottrovou Kde jsi.
Můžu si nechat tu svíčku z dortu? –