Blábol

Seděl jsem na zadní sedačce a pozoroval růženec kývající se na zpětném zrcátku. Ježíš na drobném stříbrném křížku rotoval, jako rozparáděný opilec. V zapalování o sebe neustále cvakaly klíčky a soustavně měnily rytmus. Holka, co řídala, měla čisťounkou pleť, ostře rámované oči a fantastickej zadek. Její kluk měl pro změnu nekonečnou zásobu stupidních otázek, na které se ustavičně dožadoval odpovědi. Měl jsem pocit, že mi co nevidět praskne hlava a zaneřádí svým obsahem interiér auta, i tenhle infantilně dokonalý páreček. Kluk se neustále otáčel dozadu na mě a s nepozměněným úsměvem se vyptával. Měl jsem chuť uřezat mu jeho zasranou hlavu i s tím nablblým úsměvem. Nakonec jsem zvolil druhou možnost a požádal řidičku, s klidem, který mě samotného překvapoval, aby zastavila.
Vystoupil jsem a bez pozdravu jsem jim praštil s dveřmi. Odjeli pryč, ale mě hlava pořád bolela a kdybych chtěl, mohl bych si spočítat tep, tak hlasitě mi pulzovala krev ve spáncích. Naštěstí po ulici spěchala spousta lidí, které jsem mohl za své trápení nenávidět. Zkontroloval jsem stav financí a v nejbližší trafice koupil to nejlevnější poživatelné víno. Vyrazil jsem za Lilou. Život vě městě plynul nepozměněným tempem a nikoho nezajímaly moje problémy. Lidi se nenáviděli, kradli, podváděli svoje manželky, psi srali na chodník a kanály se ucpávaly. Nebe dostávalo barvu pokožky loňského utopence. Zřejmě se chystalo k dešti. Lezavý vítr se mi zakusoval všude a nahlodával mojí masku permanentní netečnosti.
Měl jsem štěstí. Před Liliným domem stála stařena a zápasila s klíči v zámku. Odemkla, já ji odstrčil a vplul jsem do domu, abych jí vzápětí podržel dveře. Babizna se zhrozila, začala mi nadávat a teatrálně hrozila holí. Přátelsky jsm jí poplácal po rameni:
„Nezapomeňte zamknout, babi, dneska se krade všude.“ Přivolal jsem si výtah a odjel dřív, než stačila přistoupit. Vylezl jsem v pátém patře. Tiskl jsem zvonek tak dlouho, než Lila otevřela.
„Nazdar, to seš ty,“ konstatovala suše, „vypadni, mám doma matku.“
„Mám nějaký problémy,“ prohlásil jsem a nasadil psí pohled, „ááá dobrej pani,“ pozdravil jsem zachovalou dámu, zřejmě milovanou matku. Chytl jsem Lilu kolem pasu a protáhl se kolem ní do bytu. Byl vzorně uklizený a až na stoh knih psaných neukojenou feministickou nymfomankou, vypadal jako vždy.
„Přinesl sem nějaký víno,“ zamával jsem lahví. „Pojďte si dát taky paní matko,“ řekl jsem a prošel kolem její strnulé postavy. Sedl jsem si v kuchyni na židli a položil víno na stůl.
„Nemůžeš sem jen tak vthnout!“ Byla roztomilá, když se vztekala.
„Promiň, potřeboval sem spřízněnou duši.“
„Mě je jedno, co ty potřebuješ a na tvou duši seru.“
„Můžeš podat skleničky?“
Nadechovala se k odpovědi, když se do místnosti vpotácela její matka. Hlava se jí kymácela na příliš tenkém krku.
„Kdo ste?“ Nevyslovila to ani pořádně jako otázku a nebylo poznat, jestli je napruzená, nebo ne.
„Sem básník, nešťastnej a zkrachovalej, pani, neměla byste něco k jídlu?“ Měl jsem totiž tak trochu hlad. Lila se chtěla vložit do hovoru, ale stará dáma jí opět předešla.
„Tak něco zarecitujte,“ poručila, stále bez jakéhokoli citového zabarvení.
„Já nejsem lyrickej básník, to by se vám nelíbilo. Pro starý relikvie už nic nepíšu, jestli mi rozumíte. Co takhle kousek pizzy, nebo vajíčko?“
Nezdálo se, že by se jí moje odpověď dotkla. Než odpověděla, odvedla jí dcera do vedlejšího pokoje a vrhala na mě nenávistný pohledy. Postavil jsem skleničky na stůl a naplnil je vínem. Rozhlížel jsem se po kuchyni, náhle osvícené sluncem, které vylezlo zpoza jednoho, zvlášť ohavně vypadajícího mraku.
„Seš totální vůl,“ řekla Lila, čímž mě vytrhla z rozjímání, „máma má ehh...“ zaváhala, „psychický problémy.“
„To já taky,“ kývl jsem a nabídl jí sklenku. Posadila se a já pokračoval:
„Nechala mě holka, víš? Našla si nějakýho fotbalistu.“
„Ty se jí divíš?“
„Co má on, co já nemám?“
„Nemám na tebe náladu, padej,“ řekla rozčíleně, ale já věděl že mám vyhráno, protože se natáhla po vínu, které sem jí nalil.
„No tak, máš mě přece ráda, ne?“
„Tebe?!“ Dotklo se mě jak upřímně překvapeně to řekla.
„Aspoň trochu,“ zkoušel jsem to.
„Potřeboval bych trochu porozumění a lidskýho tepla,“ nadhodil jsem a doprovodil to výmluvným gestem. Doplnil jsem Lile prázdnou skleničku. Naše pohledy se spojily. Můj prosebný a její chladný, ale už lehce opojený. Začal jsem cítit naději. Náhle se rozletěly dveře.
„Vypadněte z mýho domu,“ řekla ta stará hrůza. Měla rozježené vlasy a vrukou třímala dvouhlavňovou brokovnici, pravděpodobně ještě z minulé doby ledové. Šel jsem směrem k ní a vzal jí zbraň z rukou.
„Vždyť já už du, pani.“ Brokovnici jsem položil na botník a rychle se obul.
„Tak já se zas někdy stavim,“ zavolal jsem mezi dveřmi. Matka s dcerou se na sebe dívaly. Dolů jsem šel po schodech a litoval peněz, které jsem utratil za víno.