Tichá pláž

Je nádherný jarní podvečer.
S rozevřenou knihou na klíně sedím na písčité pláži. Studená voda omývá mé unavené nohy.
Mé oči sledují krásně třpytivé moře, na kterém se sem tam mihne nějaká plachetnice. Paprsky ospalého sluníčka objímají celou pláž. Všude kolem je klid. Občas mi proletí nad hlavou skupinka bílých racků. Tato odlehlá část pláže je málo navštěvovaná, jen někdy sem zabloudí pár milenců, nebo smečka zatoulaných psů.
Sluníčko klesá stále níž a níž, skoro to vypadá, jakoby tancovalo na hladině moře. Jeho krásná a pronikavá záře se rozplynula do mraků, které teď mají červený nádech. Pozoruji, jak tiše a pomalu se sluníčko ztrácí v dáli.
Nenasytný vítr potvrdil svoji přítomnost ve chvíli, kdy mě jeho studený vánek pohladil na šíji. Jeho ruce nezkrotně čechrají mé dlouhé vlasy a zuřivě hladí mořskou hladinu. Zlostně si prohlíží okolí a brouká si nějakou, poněkud zvláštní nemelodickou píseň. Jeho mocná síla vyhodila malé mušličky a korály z moře a zanechala je na pevnině. Mraky zabaluje do šedé pěny a žene je čím dál rychleji.
Najednou se celé nebe rozzářilo a poté zaburácel silný hrom. Vítr rázem utichl. Nebe mělo tak smutnou náladu, že mi mraky plakaly do vlasů. Za chvíli ale po dešti nebyla ani stopa. Nebe se usmálo a mraky se rozehnaly. Sluníčko se už ale neukázalo. Asi si češe své vlásky
a ukládá se ke spánku.
Zatímco moje ruka sbírala vyplavené mušličky z moře, v duchu jsem si promítala útržky z dnešního dne. Byl to opravdu nádherný den. Doma jsem pak usínala s myšlenkou, že i zítra tu tichou, osamělou pláž navštívím.