Černá díra

„Dávno, dávno již tomu.. A co dál?“ Ptá se sama sebe. Vždyť to není tak dávno, je to .. pár hodin. Možná je unavená nebo přetažená. Půjde si lehnout, zítra toho má hodně.

***

Leží. Jsou tři ráno a ona leží a polemizuje. Musí? Ne. Ale nic jiného jí na mysl nejde. Zítra ráno vstane zase unavená, strhaná, nevyspalá, v těch nekřesťanských sedm ráno. Umyje si obličej, vyčistí zuby, naplácá na sebe ten krém, dá čočky do očí a až úprava očí jí probudí. Má hezké oči. Moc hezké. Modré, rozkošně modré. Lemuje si je hnědou tužkou. Má je ráda. Teď už jenom nasadit dobrou náladu, radu pro všechny a optimistický úsměv. Snad to zase spolknou…

***

Je sedm ráno, vstává, jde do koupelny,myje si obličej a dává si něj krém, vyčistí zuby, dá si do očí čočky, přejede si tvář pudrem, a maluje si oči. Už je vzhůru, vypije si čas a padá pryč. Na tváři má optimistický úsměv a v duši hlubokou černou díru.

***

„Ahoj“ zdraví zvesela, oči sklouzávají z jednoho člověka na druhého. Kdyby byla jako všichni ostatní nazývala by je přáteli. Ale ona není jako všichni ostatní a oni nejsou její přátelé. Ani náhodou nejsou.

***

Pracuje. Má ráda svou práci. Ráda počítá a mluví s lidmi a taky píše, a ve škole měla ráda chemii. Zná literaturu a dobře kreslí. I přesto má ráda svou práci. Je právnička a na to se všeobecné znalosti hodí. General knowledge, zopakuje si v angličtině a zase se prázdně pousměje. Angličtina ji taky bavila. Kdysi.. Přitom to vždycky vypadalo, že to bude úplně jinak.

***

Kdysi dávno, přesně tak, dávno již tomu, byla ve škole. Na normální klasické škole, co se nijak zvlášť nelišila vybavením, ani kantory. Ale měla ji ráda. Tam byla v pohodě. Tam byla na svém místě. „Musíte umět všechno“, říkávali,„všechno všecičko“ „You must to have a general knowledge.“ „Du musst die Allgemeinbildung haben.“ To jí šlo. Pak se lidé začali profilovat, dost už vědělo, co by jednou chtělo dělat, ale ona? Uměla dobře mluvit před lidmi, uměla dobře kreslit, uměla dobře matiku, uměla dobře psát, uměla dobře předstírat. Ale nevěděla co dál. „Holka ty se nemusíš bát, ty to jednou v životě někam dotáhneš, zkus gympl.“ říkávali jí. Tak je poslechla.

***

Gympl nebyl špatný, měla to tam ráda. Zase po ní chtěli všeobecné vědomosti, general knowledge, ale čím byla výš, tím víc lidí vědělo, čím chce být. Většina to věděla už když tam přišla. Ona ne. „Holka, ty se nemusíš bát, ty se o sebe postaráš.“ říkávali a ona se usmívala tím vstřícným pohledem plným samozřejmé přívětivosti a laskavosti. To co bylo za nimi, bylo bezpečně ukryto, tak hluboko, jak to šlo. Nakonec jí řekli, ať jde na právníka, ten musí mít general knowledge. Prý, ať půjde kamkoliv, někam to dotáhne. Tak je poslechla.

***

Vysoká uběhla rychle. Byla jako sen, práce, škola, domov, práce škola domov, a to se různě střídalo. Zkoušky zvládla levou zadní a najednou tu byl svět. A před ním ona s právnickým diplomem v ruce a nevěděla co dál.

***

Tak je tady. Kde? V jednom časopisu. V časopisu, co vychází jednou za týden, za nějaký mizivý obnos. A co že tady dělá? Sama neví. Opravuje články po ostatních, občas ona sama něco sesmolí. Ale pořád ještě se nenašla. Je právnička, v redakci jednoho hloupého časopisu, která si na papíry maluje zátiší. No a?

***

Už je druhý den, ona je v práce, ale zdraví jenom smutným úsměvem doprovázený pohledem krásnýma modrýma očima. Ale ta laskavost a jiskrná hravost někam zmizely. Už zbyla jenom černá díra.

***

A víte co?

***

Ta černá díra, je Ona.