Nic není náhoda

Neubude den, kdybych nepřemýšlela o tom co se mi kdysi přihodilo. Neubude hodiny, kterou bych si nepřipomínala to, že nic v životě není náhoda, že se vše děje za nějakým účelem.

Měla jsem kdysi přítele, jmenuje se Ondra,nějaký čas jsem s ním chodila, ale i přesto, že jsem ho měla neuvěřitelně ráda, nebyl to vztah, který bych si představovala na společné soužití, přesto když jsme se rozešli, nemohli jsme být jeden bezpruhého, říkali nám ,,NEROZLUČNÁ DVOJKA“. Ale mou hloupostí se náš vztah rozpadl. Začala jsem se stýkat s Honzou. Zdál se mi okouzlující, milovala jsem ho. Jednoho dne mě podved s mojí kamarádkou …

Jako každý den spěchám ze školy za Honzou. Dneska končím dřív, tak ho chci překvapit. Vystoupím z autobusu a ženu si to přímo k jeho bytečku.
Zaklepu a on mi otevírá. Je nějak nervní a tak se ho ptám:,, Co se děje zlato.“,,Nic, nic lásko. Nechceš na mě počkat venku, já se oblíknu a půjdeme ven, co říkáš?“ odpověděl. Přikrčím oči a ptám se: ,,Ale proč zlato? Tak na tebe počkám ve vnitř.“ V tom vidím dívčí boty: ,,Ty tady někoho máš?“ A najednou vyjde kámoška v županu. Začla se ve mně vařit neuvěřitelná spousta pocitů. A dovršil to Honza větou :,,Hlavně nedělej scény.“

V jiném případě bych možná oboum vlepila facku, ale tentokrát jsem popadla zbytek z mého já, který mi zůstal a utekla jsem.

První místo, které mě napadá je nedaleká malá zříceninka, kam jsme rádi chodívali s Ondrou.
Když přicházím na místo, nevěřím vlastním očím. Sedí tam Ondra, naprosto zničený, v slzách.
Přistupuji k němu a pozdravím ho : ,,Ahoj… kde se tu bereš?“ Koukl se na mě těma ustaranýma očima a odpovídá :,,Ahoj… Můžeš prosimtě odejít, chci být teď sám.“ Když na něj koukám, říkám si, že bude opravdu lepší když odejdu. Ale něco mě zastaví a posadím se k němu. Je na něm vidět, že o mě v tuto chvíli opravdu nestojí, ale najednou se ve mně probouzí tentýž krásný pocit, který jsem s ním vždycky měla, než sem ho opustila, kvůli tomu kreténovi. Přes jeho odmítavost jej chytím kolem ramen a tváří se k němu nakláním, abych se mu mohla podívat do očí, uhýbá. Ale po chvíli, jako by se uvolnil a začal mi opět důvěřovat. Aniž bych něco řekla nebo aniž by něco říkal on, v tu chvíli jsme si rozuměli. Z ničeho nic po dlouhé době v obětí, začne vyprávět :,,Víš… ,moc si mi chyběla“ Začínám být neklidná, protože vím, že svoji vinou jsem ztratila ten největší poklad, vyměnila jsem ho za kluka, který za to ani v nejmenším nestál. Uhýbám očima a snažím se nějak obhájit, i když vím, že pro mě omluva neexistuje :,, Ondro promiň… já… já jsem nechtěla. Odpusť mi. Vím že….“ On mě ale přeruší :,,Prosím… jen mě chvilku poslouchej. Potřebuju si s tebou promluvit, jenom s tebou.“ Nadechl se a spustil :,, Víš… byl sem hodně smutný z toho jak jsme se odloučili. Moc si mi scházela, ale najednou se v mým životě stal zázrak a já byl šťastný. Potkal jsem jednu holku. Věděl jsem, že to není jako vztah, který jsme měl mi dva spolu, vás obě jsem miloval, ale každou jinak… rozumíš?“ Jen přikyvuji a bojím se z toho co se mu stalo. :,, Miloval jsem ji… moc.“ Na chvíli přestal a začal plakat, po chvíli však pokračuje :,, Jednou za mnou přišla a řekla, že mě nenávidí, že už mě nechce vidět. Smířil bych se s tím, smířil bych se, že ji nedávám tolik co ona potřebuje, protože jsem chtěl pro ni to nejlepší, byl jsem nešťastný… moc, ale stále jsem si říkal, že je to tak lepší, než kdyby semnou zůstala a byla nešťastná.‘‘ Nevím co si o tom mám myslet, proč tedy tady sedí a pláče. Ale on pokračuje :,,Až do včerejška... Dozvěděl jsem se… že… že zemřela.“ Slzy mu vytryskli a já v tu chvíli, jako bych přestala myslet na moje zbytečné problém a pláču také. Jen ho objímám… říkat nic nemusím, myslím, že to ze mě cítí, že cítí moji přítomnost. Po chvilce se uklidňuje a pokračuje :,, Měla nějakou nemoc, ani nevím co… Tady mám dopis od ní, který mi včera dala její mamka.“ Vyndavá jakýsi kus papíru zmáčeného od jeho slz a zmuchlaného, jako by jej za celé ty dva dny přečetl minimálně tisíckrát a bez pohledu na mě mi jej podává. S roztřesenýma rukama otvírám na půl přeložený list papíru a čtu : MILÁČKU, PROMINˇ MI, ŽE JSEM TI MUSELA TAKHLE UBLÍŽIT, TAKHLE TĚ OPUSTIT. NECHTĚLA JSEM ABYS MNE VIDĚL VE STAVU, VE KTERÉM TI PÍŠU TENTO DOPIS. PROŽILA JSEM S TEBOU NEJKRÁSNĚJŠÍ CHVÍLE MÉHO KRÁTKÉHO ŽIVOTA A JSEM TI ZA TO MOC VDĚČNÁ. NECHTĚLA JSEM TI ŘÍKAT O MOJÍ NEMOCI, ALE JSEM SI JISTÁ, ŽE JSEM UDĚLALA DOBŘE. ANI JSEM TI NECHTĚLA PSÁT TENTO DOPIS, ALE MYSLÍM, ŽE BY BYLO NEFÉR, KDYBY SIS DO KONCE ŽIVOTA MYSLEL, ŽE JSEM TĚ PŘESTALA MILOVAT… TO NENÍ PRAVDA. BUDU TĚ MILOVAT VŽDY A ANI MOJE VLASTNÍ SMRT MI TO CO K TOBĚ CÍTÍM NEVYMAŽE. PROSÍM TĚ JE, ABYS NEBYL SMUTNÝ Z TOHO, ŽE JSEM ODEŠLA, CHCI JEN, ABYS MYSLEL NA TO, KDYŽ JSEM TU BYLA S TEBOU. A AŽ NASTANE TEN SPRÁVNÝ ČAS, BUDEME ZASE SPOLU… VĚŘ MI LÁSKO... MILUJU TE!: Celá rozklepaná zavírám dopis a z očí se mi valí jedna kapka slzy za druhou. Kukám na Ondru, jak tam sedí jako tělo bez duše a možná jen sám pro sebe možná to říká mě: ,,Měl jsem být s ní, neměla umřít sama.“ Poté mu hlava spadla do dlaní. Stoupnu si před něj a neudržím příval slz, který mi právě vytryskl a objímám ho. Chytne mě pevně kolem pasu a přitom padá k zemi, sedá si a já s ním.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale v tu chvíli jsme tam byli zase jeden pro druhého. Utekla celkem slušná řádka let a známí nás opět oslovují ta ,,NEROZLUČNÁ DVOJKA.“ Každý máme svého partnera, ale vždycky si najdeme tu naši společnou chvilku. Ten den v lese byl moc silný okamžik, ale až nedávno mi Ondra řekl něco, co jej zesílilo o hodně víc :,, Víš musím ti něco říct… Pamatuješ tu chvíli na našem místě u té zříceniny.“ Přikývnu a pousměji se. On se rozesměje ještě víc a sklání se k mému uchu. Nevěděla jsem co mi chce říct. Chvilku tam jen tak stál, jako by si rozmýšlel, jestli to co má na jazyku, mi má vlastně říct, ale pak mi zašeptal :.,,Tenkrát si mi zachránila, život.“ Zase se narovnal pousmál se a odešel. A já tam jen s otevřenou pusou dobrých pár vteřin stála.

Takže, když se nad tím zamýšlím: Nebýt toho, že bych se nezamilovala do nesprávného. Nepotkal by Ondra svou lásku. Kdyby Ondra nepotkal svoji lásku, tak by ta dívka zemřela bez pocitu, který chce každý alespoň jednou v životě zažít... BEZ LÁSKY... A kdyby mě Honza nepodvedl v ten den, neměla bych důvod jít na moje oblíbené místo a Ondra by si ten den vzal život.

Nikdy se nic v životě neděje náhodou...