Říct jen "promiň" nestačí!

„Můžeš mi odpovědět popravdě?“ zeptala jsem se ho snad už potřetí a začala mi docházet trpělivost.
Ticho. Opět neodpověděl. Seděl kousek vedle mě, hlavu skloněnou, už nyní vypadal jako poražený, ani se nedokázal obhájit. Bylo to pro mě nepochopitelné. Celý ten jeho čin pro mě neměl žádnou logickou vazbu. Chtěla jsem nějaké vysvětlení, žádného se mi nedostalo. Aspoň kdyby se bránil, ale ani to nedokázal, čímž už předem potvrdil svou vinu. Každý nevinný by se přeci obhajoval, ne? On místo toho seděl, ruce založené v klíně, hlavu stále skloněnou a mlčel…
„Asi mi to nechceš vysvětlit, že?“ otázala jsem se naposled a v mém hlase už bylo znát, že mi opravdu dochází trpělivost.
Odtrhl oči od stolu, který doposud hypnotizoval, a podíval se na mě. V tu chvíli jsem měla pocit, že se na mě dívá naprosto cizí člověk. Slaboch. Zrychlil se mi tep. S napětím jsem očekávala, zda přijde nějaká obhajoba.
„Promiň“ špitl bez sebemenší intonace, či snad emoce, v hlase a myslel si, že je vše vyřešeno. Ani se mi při omluvě pořádně nepodíval do očí! Spíše svůj pohled stočil kamsi do ztracena, někam za mě.
To snad nemůže myslet vážně?! Prolétlo mi hlavou a otřásla jsem se hrůzou. Copak si myslí, že jedno nezvučné „promiň“, o jehož upřímnosti ještě navíc silně pochybuji, všechno smaže? Čekala jsem od něj cokoli, ale tohle by mě nenapadlo ani v nejhorším snu. Myslela jsem si, že ho za ta léta znám opravdu dobře a nic už mě nemůže překvapit. Jenže posledních pár dnů zjišťuju, že je všechno naopak. Všechno se hroutí a já mám pocit, že ho vůbec neznám, nevím, čeho je schopen a kam až je schopný zajít. Zdálo se mi, že ztratil veškerý žebříček hodnot. Daří se mu pošlapat vše, co jsme si společně za ty roky vybudovali. Bylo mi z něho špatně.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptala jsem se skoro až zlomeným hlasem a přála si, aby to celé popřel. Nic. Když už jsem mu nestála ani za vysvětlení, chtěla jsem mu aspoň sdělit, co mě v tuhle chvíli tíží. „Ty si snad myslíš, že jedno neslané-nemastné promiň všechno spraví?!“skoro jsem křičela. Byla jsem bez sebe. Takhle mě neznal. Vykuleně se na mě podíval. Nedokázala jsem se na něj ani zpříma podívat, jakýkoliv pohled na něj se mi příčil. I tak jsem se musela přemáhat, abych s ním vůbec mohla hovořit. Bylo to hodně těžké. Ta chvíle byla strašně těžká, nevěděla jsem, co dělat. Nechtěla jsem na něj být krutá ani nepříjemná, ale jak se ke mně zachoval on? Pořád jsem tomu nemohla uvěřit.
„Vždyť jsem se ti omluvil“ argumentoval sebevědomě. Zřejmě čekal, že mu za to padnu k nohám.
„Ne!“ zakřičela jsem na něj rozčileným hlasem. „Ty to nechápeš. Pochop, že někdy ani promiň nestačí“ hlesla jsem unaveně. Na tohle už mu došly argumenty. Jistě, vždyť od začátku žádné neměl. Byl vlastně strašným slabochem. Dokázal ubližovat, ale když přišly následky, neuměl si své jednání obhájit.
Naposled jsem se na něj podívala. Seděl tam jak hromádka neštěstí. Skoro dospělý chlap, a je tak lehce zranitelný. Bylo mi ho snad i líto – být v dnešní době bez názoru a neumět se obhájit je dost velké neštěstí. Uvažovala jsem, jestli se s ním přeci jen nemám smířit, ale rychle jsem tuhle myšlenku zamítla – říct jen „promiň“ nestačí!