Za všechno si můžu sama

Přes těžké závěsy prosvítali do mého pokoje sotva viditelné plaménky žlutého slunečního světla, když jsem dosedla na židly a prohrábla se ve vlasech, všechno se vrátilo, v tom pokoji ve kterém ted sedím, bylo stejně dusno jako před rokem, když jsem byla štastná, před rokem, kdy bylo všechno jinak, sluníčko svítilo na obloze a snažilos e mi otrávit celý den. Nechtěla jsem přijít o ten pocit, že jsem opět zpátky, rychle jsem v počítači vyhledala hudbu z té doby a nechala jí aby mne odnesla zpátky. Má špatná nálada rázem opadla a vše se vrátilo, jako by neuběhlo ani pár sekund ot toho okamžiku, kdy jsem byla tak štastná a přece to byla doba delší než tisíce let. Všechno se najednou zdálo tak neuvěřitelně krásné, chtělos e mi vyběhnout ven a křičet, tancovat, skákat z mostů, všechno. Nevím jakým kouzlem se světu povedlo vrátit mi na chvíli to co jsem hledala celý dlouhý rok, ale budu za to nesmírně vděčná až do konce života. Během pár okamžiků se mezi černé myšlenky, které výřili v mé hlavě propletly nitky všemožných barev a vše se zdálo být tak nádherné, až na strach, který se odmítla pustit změnil se, ale byl to pořád on, bála jsem se že tahle chvíle skončí a všechno bude zase stejné, zase budu sama chodit po škole s hlavou sklopenou a poslouchat četné narážky na mou osobu, zase budu sama sedět u oběda a pozorovat, jak se mi všichni ostatní vyhýbají velkým obloukem. To jsem nechtěla a bála jsem se že to takhle skončí, mohlo to tak být, byla jsem si tím téměř jistá. Mou pozornost upoutala žiletka položená opodál, mohla jsem to udělat a ukončit tak všechno, pamatovala bych si jen tenhle krásný okamžik, okamžik , kdy jsem byla štastná...
Sáhla sjem po ní a sevřela jí v ruce, ve chvíli, kdy ostří proniklou mou kůží na dlani, všechno pominulo. Hudba jako mávnutím kouzelného proutku přestala hrát, sluníčko se schovala za zlověstně vyhlížející mraky, pocit štěsí uvolnil místo beznaději a smutku....
Žiletka vylétla z mé ruky a naděje se nechala utopit v slzák smutku, které záhy začali proudit z mých očí...
Snad kdybych to nedělala, snad by tenhle okamžik nikdy nepominul, proč ? Proč jen jsem musela ? Už nikdy to nebude jako dřív...