Náš pejsek Ketty

Ketty

Mé jméno je Ketty. Kolikrát se stane, že se někdo přeřekne a řekne mi Kecy. Dost blbé pro jezevčíka, který umí mluvit asi jako opice umí badminton. Je k naštvání, když vám řeknou Kecy a vy ani nevíte proč. Tolik bych jim toho chtěla říct, na co by třeba oprávněně řekli Kecy, takhle nic neřeknu a už mě stírají. Zkrátka lidi.
Až mě ale někdy uvidíte, říkejte mi klidně Puňto, jestli vám to udělá dobře.
Můj život není zrovna nijak dvakrát zajímavý. Přibližně šedesát procent mého života trávím v posteli. Neříkám, že postel nemám rád, ale ono omrzí i Pedigree Activ s drůběží, zeleninou a rýží, když je ho hodně.
Zbytek svého života trávím pozorováním naší paničky, jak stojí na jednom místě v kuchyni a schválně trápí mé čichové buňky. Neříkám, že je to nějaká sranda, ale lepší než pumpičkou přes koule, jak se říká. Jestli ale někdy nemáte co dělat, zkuste si to.
Abych zase nekecala, občas ještě zajdu vyvenčit naší rodinu. Jednoho po druhým, přes den většinou zvládnu všechny. Neříkám, že bych se bez toho neobešla, ale oni zkrátka občas musí ven. Hlavně miluji, když vstanou ráno a prosí mě, abych s nimi zašla. Co mám dělat? Mám je v tom nechat? No ne, musím vstát s nimi, z teple vyhřátého pelechu, kde bych mohla spát klidně až do oběda, a jdu se s nimi projít. Občas si říkám, co by beze mě dělali.
Abyste věděli, jak to mám někdy složité, popíšu vám můj včerejší den.
6:45
Po chodbě jde Buriánová ze shora. Když došla do našeho patra, začala jsem štěkat, až mi lezly oči z důlku. Můj štěkot má hned několik důvodu. Přesně dva. Zaprvé si ta stará rašple pospíší a nebude se třeba náhodou pokoušet dobývat se sem k nám, aby mi snědla mojí snídani, za druhé probudím naší celou rodinu, která má kvůli mně zkažené celé ráno. Jak jsem na sebe někdy pyšná!
Po dohodě, že mám jít vyvenčit toho nejmladšího z rodiny, se jdeme podívat ven, jestli se tam přes noc něco změnilo. Zima jak v prdeli, tma jak v prdeli, nic neobvyklého. Normální ráno.
Cestou jsme potkali Bohunku. Vždy, když ji vidím, hrozně se jí směji za její naprosto dementní jméno. I pro papouška by bylo ostudné. Má zkažený celý život, ale co, už s tím nic neudělá, nechám jí být.
Nejdřív jsme si ověřili, kolik jsme dali včerejší hygieně, jak moc nám smrdí zadky, pak jsme si dali pusu na pozdrav a pořešili jaká byla noc. Nesnáším ty její sny - prý v nich zakousla devatenáct srnek, čtyři zajíce a šest medvědů. Nevím, kam na ně chodí, ale vsadila bych všechny mé kuřecí tyčinky, že si je vymýšlí.
7:10
Konečně jídlo! Jediná moje opravdová láska. Když jím, jde všechno stranou. Mlaskám jak jen to jde, drobím na všechny světové strany, skoro ani nekoušu, jen polykám. Pes nikdy neví, co se může stát, lepší je všechno sníst co nejrychleji. Můj rekord je 11,47 sekundy. Sice se vždycky málem udusím, ale co kdyby se opravdu někdy podařilo těm protivným sousedům sem k nám vloupat a sníst mi to. A naší rodině také nemůžu věřit, kolikrát vypadají tak strašně hladově, že by mi určitě snědli i ty nebohé zabahněné myši z pole, co mi zakazují jíst. Z mého přídělu se ničeho nedočkají, sama mám totiž málo. Slyšíte? Sama mám málo!
7:11
Jsem unavená, půjdu si nejspíš znova lehnout. Půl hodiny na nohou dokáže psa pěkně vyčerpat. Dobrou!
11:49
Slyším zvuk broušení nože. A kde se brousí nůž, tam je potřeba ostrý nůž. A kde je potřeba ostrý nůž, tam může být poblíž maso čekající na nařezání. A kde se něco řeže, tam může také něco spadnout. Nic pravděpodobného, asi bych se dočkala spíše Kačera Donalda na pekáči, ale i tak to risknu.
Už mě zas otravují s nějakým venčením. Copak nevidíte, že nemám čas? Jsem tady na stráži, jděte si dneska sami. Nevolejte mě, nepůjdu. Ne, ne a ne! Budu dělat, že tu nejsem. Lidi jsou tak blbý, že kdybych se ani trochu nehnula, je dost možný, že si mě nevšimnou. Musím i dýchat ale potichu.
Sakra, přišli na mě! Jak se jim to mohlo jenom povést?
Co se jim venku tak strašně líbí? Panelák na paneláku, nepochopitelné komunistické řádění všude kam se podívám. Obrovské králíkárny pro lidi, pro které nezbyl normální solidní dům. Už jenom ten krásný pocit soukromí je v těchto bytech nenávratně pryč. S mým výborným sluchem jsem slyšela už tolik hádek, tolik už neshod, tolik emocí, které jsou jen u člověka možné. A jestli je v každém tomhle paneláku čtyřicet bytů, kolik bych toho mohla slyšet, měla-li bych uši elfa Legolase?
Venku nevidím nikdy nic zázračného. Dokud z nebe nebudou padat čokoládové koblihy, budu zásadně proti jakémukoliv venčení.
Naší mámu vedu klasickou trasou, kterou má nejradši. Schválně se jdu podívat na místa, kde pravidelně bývají naházená nedojedená jídla. Dělám to pro radost mé paničky. Dělá jí dobře, když mě může okřiknout. Myslí si, že má nade mnou moc, že je důležitá. Nade mnou ale nemá moc nikdo. Komukoliv se můžu kdykoliv zakousnout do kotníku takovým stylem, že by ze mě měli radost minimálně všichni zástupci psovitých šelem, řekla bych, že i včetně šakala čabrakového.
Cestou jsem potkala psy, o kterých ani nemá cenu se zmiňovat. Jeden hloupější než druhý, jeden větší smeták než třetí. Abyste ale nebyli ochuzeni o příhody z venčení, mohla bych se aspoň zmínit o jedné ženské, kterou zrovna dvakrát nemusím a divila bych se, kdyby jí někdo musel. Všichni jí spíše „co můžeme dělat.“
Viděla jsem jí už z dálky. Když ona zahlédla nás, teda hlavně mě, rozeběhla se největším sprintem, co dokázala, popadla svého miláčka a začala na nás řvát: „Pane bože, pane bože, to je pes, viďte, mladá paní, že je to pes,“ sotva popadala dech. Řekla bych, že běžela úctyhodných sedm metrů.
O co té ženské jde? Jestli jsem pes? Copak je slepá? Copak si myslí, že jsem vorvaň?
Chápu ale, že má o svého psíka starost. Kdybych náhodou byla pes, určitě bych mu udělala něco hrozně hrozného. Noviny jsou přece teďka plné psů – zabijáků. Úplně jsem si plánovala, jak půjdu do Bauhausu, tam si koupím tu největší sekyru, která je momentálně na trhu a jejímu pejskovi budu sekat jednu nožičku za druhou, ocásek a poté i tu roztomilou tlamičku. Jéé, jak se na mě hezky zubí. Nemůžu se dočkat!
16:03
Přede mnou rozkvetlá louka plná různě krásných květin. Bojím se kamkoliv šlápnout, abych neponičila práci matky přírody. Hned si ale uvědomím, že obezřetnost nemá cenu. Otočím se a vidím tu spoušť. Všude hrozný řev, nikdo neslyší vlastního slova – vlastního štěkotu. Konečně nastala třetí světová válka. Mezi psy a lidmi. A já jsem vůdce psů - neohrožená hrdinka Ketty, která skolí jednou ranou dokonce až desítky lidí. Co desítky, stovky, tisíce!
Doga Maruška, jedna z mých nejlepších kamarádek, na můj povel natahuje šíp, zamíří na nejbližšího nepřítele a bez jediného mrknutí oka ho trefuje přímo mezi oči. Maruška koukne na mě, já na ní. Smějeme se. Máme radost. Konečně jsme se dočkali kýžené chvíle, na kterou jsme se těšili celý život. Konečně to těm lidem vrátíme. Tolik nám ubližovali, tolikrát nás nebrali jako sobě rovný, tolikrát nám dali méně jídla než sobě.
Rozeběhla sem se, v očích ty hrozné chvíle, kdy mi dávali méně jídla než sobě, a bez rozpaků jsem porážela jednoho za druhým. Najednou jsem ale uviděla tu hroznou ženskou, co si mě spletla s vorvaněm. V ruce útočnou pušku AK – 47, ve tváři krvelačný výraz. Když jsme se navzájem spatřili, ani chvilku jsme nečekali a rozeběhli jsme se proti sobě. Měl to být souboj kdo s koho. Své okolí jsem naprosto přestala vnímat, momentálně jsem se soustředila jen a jen na její kypré tvary, které mě čím dál tím více rozčilovaly. Každou vteřinou jsme se měli střetnout. V dálce jsem ještě slyšela zvolávání mého jména. Obdivovali mě.
„Ketty, Ketty, Ketty, vstávej, jde se ven!“
Napočítám do desíti, abych se uklidnila.
19:30
Začínají mi zprávy na Nově. Celá rodina na ně kouká, musím se jít tedy taky koukat. Bez nich bych nebyla v obraze. Dost možná ale u nich usnu, zas tak mě nebaví. Samá vražda. Co z toho ti lidé mají, že se zabijí navzájem?