Na exkurzi v pivovaru

Jednoho slunného dne, kdy jsme opět seděli v našem ústavu, přišla paní profesorka s geniálním nápadem – prohlídka pivovaru. Většině spolužáků, jako vášnivých ochutnávačů piv, se tento nápad samozřejmě zamlouval. Profesorka však naše nadšení zklidnila oznámením o chystané reportáži, kterou každý (významný pohled na Štrosíka) následně připraví. Tak se tedy domluvíme na termínu našeho srazu a jsme rozpuštěni domu.
Před pivovarem se už tlačila skupinka studentů nedočkavě čekající na konec exkurze. Naštěstí jsem nepřišla poslední, tudíž jsem ani nebyla označena za „brzdu“ . Profesorka střídavě pokukovala po hodinkách a po muži na vrátnici, který zřejmě čekal jen na nás. Po několika minutách rozpačitých pohledů a opatrného ignorování se konečně dostavili i ti největší opozdilci. Prohlídka tedy mohla začít.
Muž z vrátnice se nám představil jako Jan Novák a svým pohledem nám dal jasně najevo, že ochutnávky čekat nemusíme. Vyvedl nás na vyhřátý dvůr, kde nám řekl něco o historii tohoto místa. „Základní kámen byl položen roku 1798 na místě zaniklého královského hradu, vedle kasáren. Plány dodal pan Lorenz Rott, který byl zároveň stavitelem.Roku 1800 byl pivovar zprovozněn a roku 1801 bylo uvařeno 42 000 hl. piva.“ Vedle mě se ozvalo škrábání pera a já si uvědomila, že bych si měla zapisovat také. Napsala jsem si pár bodů, jejichž význam jsem brzy zapomněla – ještě že existuje internet. Rozhodla jsem se spíše vychutnávat si atmosféru.
Honzík, jak jsem muže pracovně nazvala, nás dále zavedl po schodech do malé místnosti se čtyřmi kotli, kde se na nás vyvalil odporný puch. Několik mých spolužáků viditelně zezelenalo. Ticho doprovázené slabými dávivými zvuky bylo přerušeno hlasem našeho průvodce: „Nyní se nacházíme ve varně. Zde se mísí chmel se škrobem a je vařen. Každá várka projde několikrát všemi káděmi než je dále odváděna do chladící místnosti. Nějaké otázky?“ Několik studentů rozpačitě přešlápne, ale po přísném pohledu profesorky se nakonec osmělí Pája: „Kolik má přibližně jedna várka litrů?“ „Asi 200-250 hektolitrů.“ Ondra se hned přidá: „A na čem záleží stupně piva?“ „Na množství přidaného škrobu“ Honzík se rozhlédne kolem , jestli nejsou další dotazy, najde ovšem jen dvacet párů sklopených očí.
Vyjdeme zpátky na dvůr a než se stačíme ohřát, už jsme vedeni do sklepení. Zde sestoupíme po mokrých schodech do chladící místnosti. „Zde se mladina z varny chladí přibližně na 6°C. Po každé várce je nádoba vystříkána nejdříve kyselinou sírovou, následně louhem a nakonec vodou. Čistota musí být!“ usměje se na nás náš průvodce. Nás ovšem zajímají jen naše zmrzlé nohy a několik trubek nad našimi hlavami, o které si pár vyšších jedinců málem rozbilo hlavu. Dotazů se tedy Honzík nedočká.
Vyrazíme tedy dále po točitých mokrých schodech hlouběji do sklepení. Hlavou se mi jako naschvál objevují scény z hororových filmů, kde nic netušící oběti zavedl jejich vrah do tmavých sklepení a nikdo o nich už nikdy neslyšel Radši tuhle myšlenku opustím. Za mnou se ozve hlasité zaklení. To určitě někdo šlápl do vody na zemi. Brr - sice mu nezávidím, ale tiše se mu škodolibě posmívám. Najednou zatočíme do menší místnosti, kde se o slovo opět hlásí ten šílený puch. „Toto je spilka. Tady se pivo nechává kvasit. Také se zde zbavuje špíny, což je vidět na pěně.“ Všichni se hned otočíme k několika kádím.Je v nich něco připomínající pivo. Místo bílé pěny je na vrchu ošklivý hnědý škraloup. Pár spolužáků si odpřísáhne, že už „to“ v životě nevezme do pusy. Nevím, jestli v životě znamená příští hodinu. Profesorka se opět přísně rozhlíží a to je pro nás tajný povel pro otázky. „Jak dlouho se pivo kvasí?“ „Jak se odstraňuje špína na pěně?“, a další a další, až se v tom pomalu ztrácím. Lukyho otázka mě ale probrala z mikrospánku: „Když vám spadne do jedné kádě krysa, musíte jí celou vypustit nebo jen vyndáte krysu?“ Pohled Honzíka by provrtal stěnu. Studenti však ocenili otázku hlasitým smíchem. „Sem se, mladý pane, žádná krysa nedostane!“
Dále si už jen pamatuji zrezivělý výtah, kterým jsme se na dvakrát dostali opět na vzduch a slunce, a místnost zvanou stáčírna, kde se naplní asi 8000 lahví za hodinu. Když jsme se konečně dostali ven z tohoto strašidelného místa zpět na slunce,úlevou a také únavou jsme si museli zajít na jeden tekutý chléb našeho národa.