Mrak nenávisti

Sevřela svoje drobné ruce v pěst a dala se do běhu. Utíkala nejrychleji jak mohla, pryč od toho všeho, co ji pronásledovalo. Míjela chodce, domy, auta... Přesto ale měla pocit, že neběží dost rychle. Cítila, že se drží přímo za ní, i když neustále zvyšovala svoje tempo. Uháněla dál a neohlížela se. Nevěděla přesně kam míří a jestli jí to pomůže. Sílu jí ale dodával fakt, že má naději. Naději, že uteče od všech těch přetvářek, které jí její rodina stavěla do cesty. Nevnímala okolní svět, jen svůj zvýšený tep a stále se zvětšující bolest, která ji neustále bodala do břicha. Ne, nebyla raněna, jen nebyla zvyklá nasazovat takové tempo. Tempo do neznáma...

Konečně, po dlouhé a vyčerpávající cestě si dopřála chvilku oddychu. Spustila svoje téměř bezvládné tělo na studenou zem vedlejší uličky, ve které se linul zápach odpadků. Jí to ale nevadilo. Neustále se kolem sebe rozhlížela s děsem v očích. Co když je nesetřásla? Co když jen vyčkávají a napadnou ji v té nejslabší chvilce? Neměla však už sílu dál vzdorovat svým myšlenkách a odebrala se k spánku. Jako přikrývka ji posloužil starý a děravý kabát, místo polsštáře pak použila láhev od piva, kterou ještě stačila dopít. Kdo ví, kdy se jí naskytne další příležitost smočit své suché rty v kapkách tekutiny...

Ráno byla probuzena paprskem slunce, který nepříjemně bodal tuto křehkou dívenku do očí. Celá pobledlá sebrala zbytek svých sil a vydala se na cestu. Cíl neznala, stále jen doufala, že se jí podaří uniknout před tím, co ji neustále pronásleduje. Tak moc se toho všeho chtěla zbavit, protože ji to neustále obklopovalo. Stále byla zahalena do oblaku Zloby, falešnosti, krutosti, bezcitnosti, chladnosti, neústupnosti, děsivosti, chladnokrevnosti, krutosti, vražednosti, samoty, deprese, zkaženosti...Myšlenka, že by celý život žila po jejich bohu ji děsila.

Ač nechtěla, po mnoha a mnoha uběhlých kilometrech v rekordním čase si začala uvědomovat, že to nemá cenu. Ať se snaží schovat kdekoli, onen mrak děsu je tu stále s ní. Proč, proč proč? Až do teď si nepřipouštěla fakt, že za to všechno nemohou ostatní. Ten mrak, byl totiž její stín. A jak se chovala k lidem ona, tak se chovali oni k ní. Vše zlé, co nabízela svému okolí, se jí dvojnásobně vracelo. Neměla ale dál šanci nést si tento mrak na svých bedrech dál. Nešlo to, byl už příliš těžký a pomalu ji tlačil níž a níž. Neměla šanci dál vzdorovat tomuto odporu. Jedno s druhým už dál nešlo dohromady. A ona si uvědomila, že je moc pozdě na to, aby ho rozehnala. Držel moc dobře při sobě a neustále sílil.

Na klečících kolenou s rukama vztaženýma k obloze prosila o šanci, zbyly jí však jen smutné oči sklánějící se k zemi. Smrt na sebe nenechala dlouho čekat a pohltila ji do své říše, ze které již není návratu. Poslední, co stačila říct, bylo "Omlouvám se všem, kterým jsem ublížila." - to už ale věděla, že je příliš pozdě...

//Ptáte se, co mi bylo inspirací k tomuto příběhu? Byl to vlastní život. Někdy mám pocit, že jsem úplně zbytečná, odstčená od ostatních a každý na mě jen háže popel. A nesu si s sebou mrak, kam kupím všechnu nenávist, úkost, strach ze samoty. Čekám, kdy někdo řekne, že je rád, že mě zná. Ještě, že každý má svého anděla bez křídel - kamaráda, který je tu pro něj. Díky němu se mi mrak podaří roztrhat na malé kousky. Ale co až bude tak velký, že to tak jednoduše nepůjde? nevím, možná mě čeká stejně krutý osud...