Ne, pane, vy nejste omyl!

"Prosím vás, slečny, nevíte, kde je tady klub Nicolas?"

Ne, nevěděly jsme, a on dodal, že je to gay klub.
"No jo, jsem teplý. Bohužel."
Proč bohužel, takhle to přece nemůžete brát, vždyť dnes už to zase takový problém není...
Pak jsem s ním zůstala o samotě a on začal vyprávět.

V klubu měl mít rande, telefonní kontakt žádný nemá, psali si dopisy, měli dohodnutá poznávací znamení (teprve tehdy jsem si povšimla, že má muž oblečeny úzké dámské džíny, které mu končily nad kotníky – zvláštní znamení!), on už je hrozně dlouho sám a už ho sere, že nemůže nikoho sehnat...

A pak začal vyprávět detaily svého intimního života. Své první sexuální zkušenosti získával jako prostitu na E55 – a nutno dodat, že šlo o zkušenosti velice... řekněme velice zajímavé.

Proč jsem ho nepřerušila a dál poslouchala ty nechutné historky? Já nevím. Nejsem žádný úchyl, kterého by podobné příběhy vzrušovaly, ani on nevypadal jako sexuální deviant – teda, vypadal, ale nechoval se tak – takže... Asi mi bylo líto toho muže v dámských kalhotech nad kotníky, který v dešti bloudí tmavými ulicemi a zoufale hledá partnera. Vypadal jako zvíře v kleci, bezmocný, vyděšený, jen čeká, jaké rány mu svět ještě uštědří... A já jen stála a poslouchlala a pršelo mi za krk a byla mi hrozná zima a marně jsem přemýšlela, proč se ten člověk svěřuje zrovna mně, neznámé holce, kterou náhodou potkal večer na ulici.

Po hodině jsem se byla nucena rozloučit – chlad začínal být neúnosný, čas běžel a doma čekaly povinnosti. Naše první a nejspíš i poslední setkání se chýlilo ke konci. Ještě chvíli jsme se bavili i o mém životě, a on mi pak řekl, že jsem první, komu to všechno svěřil. S mírným úsměvem prohlásil, že je asi pravda, že by v sobě lidé neměli takové věci dusit... Pak jsme si podali ruce –

"Jak se vlastně jmenuješ?"
"Já jsem Adéla..."
"Petr."

- oba jsme si popřáli mnoho štěstí, odcházeli jsme každý jiným směrem, on na mě ještě zavolal, že se možná zase někdy potkáme, koneckonců, svět je malý... A pak mi zmizel z dohledu a já se mohla jen dohadovat, kam půjde. Snad se vrátí domů, opět bude prohledávat inzeráty na seznámení, cestovat napříč republikou v zoufalé snaze někoho najít...

Přeji vám hodně štěstí, Petře. Ale bojím se, že takhle ho nenajdete.