Zamilovaný blázen

Byl krásný letní den. / Pro některé jedince však den strasti,starostí…učení / Ano přátelé. Dnes začíná škola, slavného 3. září a já znovu vcházím do té oprýskané budovy, která mě za dva roky tolik přirostla k srdci.Gymnázium vypadá stejně jako minulí i předminulí rok a já se připojím k pár lidem. Objímáme se,zdravíme a samozřejmě si v kostce převypravujeme celé prázdniny. Ráda je zase vidím .Přes tu všechnu radost, smích se mi při vzpomínkách na prázdniny sevře žaludek. Michal,proletí mě hlavou. Děvčatům radši nic neříkám, minulí rok si užili dost.
Šouravým krokem se vydáme do čtvrtého patra, do naší kmenové třídy A34. Profesorka nás radostně přivítá, moc se nezdržuje a brzo už se rozeběhneme po pár informacích každý svou cestou. Ke mě se připojí Eva a Mirka a z vesela začneme „drbat“ kdo se jak změnil.
Po chvíli povídání si a posedávání na lavičce zpozoruji novou třídu. Celkově mě nezajímají. Děvčata vypadají namyšleně a my je jen se záští pozorujeme.
Však jeden člověk mě zaujme na první pohled. Nemůžu si pomoc, ale pořád k němu musím obracet svůj pohled.
Lehce se opírá o topení. Začnu si ho pozorně prohlížet, táhne mě to k němu čím dál víc.
Má hluboké hnědé oči s kterými jsou v kontrastu hnědé, lehce zavlněné delší vlasy. Koutky úst mu lehce zacukají když si všimne že ho pozoruji, hvězdičky v očích zazáří.
Ale teď už zpátky do reality, řeknu si.začnu znovu vnímat děvčata, které si ničeho nevšimnuly. / To by mě tak scházelo /

Po vydatném obědě v místním mekáči se rozhrneme domů. Záhadný kluk mě úplně vypadnul z hlavy.
Večer spokojeně ulehnu na nic nemyslíc a těšíc se na další ráno.
Další den radostně vběhnu do školy, mrknu na rozvrhy a když se otočím tak do něj málem vrazím. Žaludek mě udělá pár převratů, kolena se div udrží na místě.Vychrlím ze sebe jakousi omluvu a utíkám pryč. Znovu si nemůžu pomoc, tenhle kluk mě prostě přitahuje. / Ne! Tak to prostě nemůže být,nesmím do toho spadnout znova /
Po dobu pár dnů ho bedlivě pozoruji. Nosí snad pořád stejnou mikinu. / Která mě pokaždé tak krásně voní /

Dnešek byl zajímaví den. Nastali nové poznatky. Pán Nejmenovaný / nebo snad pán záhadný,říkejte mu jak chcete / se jmenuje Matěj.
Matěj, jak krásné jméno .Zajímavé je že stejně volám na svého psa. To je snad osud, pomyslím se a sama se tomu ironicky zasměju.
Vzhledem k tomu že mám šikovné a pátrající a otravné spolužačky, se brzo dostanu k jeho ICQ. Sedím u počítače a přemýšlím. Mám? Nemám? Mám? Po půl hodině odhodlání mu samozřejmě napíšu.
Do této chvíle sem si nalhávala, že platonická láska neexistuje. Ne, on se mě prostě jen líbil.
Po našem rozhovoru už však nebylo pochyb. Miluju ho. Jak bláznivě mě to samotné znělo. Nemá cenu si však něco nalhávat.
Následoval měsíc, při kterém mě bylo psychicky hrozně ale zároveň krásně. Znáte ten pocit, kdy vám připadá že někoho otravujete a přitom je vám krásně protože vám přece jen odepisuje? Samozřejmě nenastali žádné převratné změny, pořád stejná odtažitost, možná i jakási stydlivost. Musela sem se proste odhodlat ho pozdravit.
A konečně. Po týdnu, při kterém jsem si snažila dodat dost odvahy, jsem ho pozdravila. Naše večerní hovory se od toho dne poměrně změnily. Začínala jsem do něj být blázen čím dál víc.
Však teď už nevím jak dál. Potřebuji ho ,nedokážu bez něj dál žít. Proklínám a zároveň miluju den kdy jsem mu napsala, den kdy jsem ho potkala.
Avšak.
Není snad bláznovství milovat člověka s kterým ste snad ani nemluvili ?
Ano, jsem blázen. To však nic nemění na tom, že jsem zamilovaný blázen.