Když...I

,, Miluju tě,“ šeptám
Neříká nic. Trochu jsem to čekal, natahuju se k němu a políbím ho na rty. Jen krátce, jen letmý kontakt rtů. Možná poslední, napadne mě. Záleží na něm. Pořád nic neříká a klopí oči k zemi.
Nepotřebuju slyšet žádná slova lásky, žádná gesta šílených citů…Chci jen být s ním, nic víc.
Teď ale vidím, že on je snad ještě zmatenější než já. Bože, to snad ani nejde. Pamatuju si, co mi řekl první ráno, co u nás spal: ,, Ale my nejsme teplý, jasný?“ Stejně jsme se ale znova sešli…mockrát.
A teď tu stojíme a mě přijde, že tohle je konec. Nic jsem si neslíbili, ale čekali jsme, že to takhle dopadne.
,, Já…já…,“koktá. Tuším, co chce říct. Kéž by řekl, že ho to děsí, že neví. Já bych ho pak obejmul a bylo by nám fajn, řekl bych mu, že já jsem na tom přece stejně. Že mě to děsí jako nic na světě, ale že je to i pocit, který mě přivádí k šílenství. Že on mě přivádí k šílenství.
Když se na něj ale dívám, dochází mi, že on nechce říct tohle. Nedokáže se přes to přenést. Chtěl bych ho znovu políbit, ale on ucukl. Ale já tě miluju, chce se mi říct. Co když mě poprvé neslyšel. Znova se na něj podívám. Ale mě to taky děsí, můj život je kvůli tobě zmatený, myslím si.
Ale nemá to cenu, není třeba nic říkat. To, co jsem chtěl, jsem řekl. Musel jsem to říct, že ho miluju. Že zažívám něco, co nikdy, že na něj myslím každou minutu, každou chvíli….Teď si ale přijdu jako debil. Cítím jen marnost nad posledními třemi měsíci.
Beru si mikinu a baťoh a odcházím. Ani se na mě nepodívá. Žádné:,,Počkej, nechoď!“ nebo ,, Taky tě miluju,“ se nekoná. Stojí pořád na místě a mě je jasné, že takhle to mělo skončit. Na odchodu slyším jen slabé ,, Promiň.“