Rodina

Ne, už zase! Smějí se a já tu sedím před počítačem. Ani si mne nevšimnou. Vystačí si sami. Vždycky si vystačili. Jsem úplně jiná než oni. Nechápu je. Rodiče, maminku a tatínka.. Ha ha! Maminka, co na mě ječí kvůli každý pitomosti a tatínka, co je věčně v lihu. Dokáže na nás pak jen řvát a rozbíjet naše věci. Tatínek.. !!.. Nenávidím ho.. Pamatuješ si to vůbec, tati?! To, jak mamka byla těhotná, čekala mýho mladšího bráchu – Romana. Dokonce mu dali i stejný jméno!.. A ty jsi tehdy přišel úplně namol, mně bylo asi pět.. A museli jsme před tebou utéct ven, abys nám něco neudělal.. Víš, je to jedna z mých vůbec prvních vzpomínek vůbec.. To už nikdo nezmění. Ani kdybych chtěla.. Ale. Já nechci, chápeš?! Nenávidím tě.. Všechno.. To, jak pak vždycky přijdeš a říkáš, že se to už nikdy nestane. Pořád dokola. Stále stejně.. Pak se tu mezi sebou nikdo nebavíte, ale pak se na to zase zapomene.. Ale ty pak přijdeš znovu.. Už máme objednaný nový domovní dveře.. Proč?! Nedělej, že nevíš.. To ty a ty tvoje rány.. Křik, hádky.. A ty ani nevidíš mámu! Jak tady vždycky nervózně přechází kolem dokola po bytě a pláče. Snaží se být silná, ale chápeš, že ona je nemocná! Bojím se, že jednou se tu složí a už se nezvedne. Ty.. Ty, nemáš právo, abych ti říkala tati. Nejsi můj táta! Nenávidím tě. Všechny ty tvoje pitomý kecy. Kecy na mě. Jo, jasně. Jsem ta nejblbější, nejhnusnější dcera na světě. Já vim.. Vždyť se mnou přece tak jednáš. Naznačuješ mi to, že! A ne zrovna nenápadně. Mami, jak s ním sakra můžeš ještě být?! Já ho nesnáším.. Si myslí, že když se třikrát usměje na tebe a svýho malýho syna, bude to zas všechno v pořádku? Ne, já ti to nikdy nezapomenu. Nikdy! To ty jsi mi zkazil dětství a život. Jen ty.. Stejně jsme spolu za celý můj život prohodili tak maximálně.. Co já vím.. Sto slov?.. Ani bych se nedivila, kdyby ano. A to je mi 16!..
A ty, mami. Proč se taky pořád zastáváš svýho malýho synáčka?! Vždyť je mu 11, proboha! Vždycky na jeho straně, že jo?..
Píšu a vy pořád smějete. Tam kdesi vzadu v ložnici. Nenávidím vás.. Je to stejný jako tolikrát. Já se stydím, že jsem tvoje dcera. Nenávidím sama sebe, že mám něco společnýho s člověkem, jako jsi ty, „Tatínku“!! Táhni někam do pekel a už se nevracej.. Dej nám už pokoj.. Dej mi pokoj.. !.. Nevíš, jak se těším, až se konečně přestěhuj pryč. Až uteču. Daleko. Od tebe, od vás!.. Tak moc!!.. A už vím, kam půjdu, víte?.. A nikdo mi to nevymluví. Odjedu, daleko, za daleký hranice.. Sbohem!!