Když kroky řídil osud / díl I./

*

Prohrabuji se fotografiemi,které zde zůstali památku po nádherném chlupáči a vzpomínám na krásné prožité dny při kávě, usrkávám ji horkou a v tichosti prohlížím pár stále živých obrázků, které mi připomínají zelené louky a dlouhé procházky lesem se svým psím miláčkem. Zdá se, jako by se tohle špatné vůbec nikdy nestalo, je to jen a jen zlý sen. Tak ráda bych se probudila a viděla Dastyna ležet na prahu domu, byl tak chytrý a každého z nás vítal srdečně. Přede mnou leží mrtvé, ztuhlé psí tělo kamaráda, který roky střežil náš dům a poklidný spánek. Z tlamy mu visí jazyk, pysky stažené v mrtvolné křeči a pod nimi šavle tesáků, bílé jako křída.
Ruka člověka se zlým úmyslem vkročila do jeho života a já tomu nebyla schopna zabránit, neuměla jsem pomoci a tak alespoň napíšu několik vět na rozloučenou, jako poděkování za jeho věrnost a lásku k nám.
Pohřbili jsme ho na jedné veliké zahradě u přátel, kolem se rozprostírá les, kousek dál se vlní Senecká hora,... bude se mu tam dobře odpočívat, zaslouží si to!))) Utírám si uplakané oči a srkám kávu z šálku. Už žádné zvíře nechci! Nechci nic podobného znovu prožívat, cítím v sobě hluboký smutek, který se tlačí ven, spolu se slzami. Utírám si oči kapesníkem a tíží mě okamžiky bezmocnosti, můj přítel trpěl a já mu už nemohla pomoci, jak krutá je příroda ve které přežívá jen silný! Co sama zasela to sklízí, bere si to, co máme nejraději, pokaždé zkříží cestu, když to nejméně čekáme, ach,...jak je všechno kruté, dopíjím šálek voňavé kávy, zavřu album s fotkami a utírám si tvář kapesníkem. Budu se k nim vracet, nikdy na svého přítele nezapomenu!

*
Jedu si pro tebe

*
Cinknul zvonek, vytrhnu se ze snění a jdu otevřít dveře. Ahoj, říkám příteli, který mi přinesl lístek a vtisknul mi ho do ruky se slovy,... mrkni na tohle! Přeci se stále nemůžeš tolik trápit!
Pojď dál, zvu přítele, alespoň přijdu na jiné myšlenky!
Čaj z máty zavoněl po celém domě.
Právě jsem uvařila meduňku, dáš si taky?
Jasně že dám a moc rád, odpověděl mi přítel.
Tak co máš povídej.
Říkám známému, který se pořád jen culil a chtěl abych zavolala na telefonní číslo, které je na lístečku napsané.
Sakra, "kdybys věděl jak nerada tam budu volat."
Ještě je všechno tak čerstvé a bolestivé, říkám kamarádovi posmutněle.
Já vím že je to moc těžké pro tebe ale zavolej, aby moje snažení nebylo marné, říká přítel a usmívá se na mě.Tak tedy jo, zavolám, kde mám ten blbej mobil?
Jdu šmátrat do kabelky a ze dna tašky lovím telefon, chvíli váhám a po té naklepu prsty číslo, ozvala se chovná stanice psů, v tu chvíli mě bylo všechno jasnéa už to šlo pěkně jako po másle.
Štěňátek bylo 11 říká paní na druhé straně aparátu, dvě ještě mám volné, jsou z neplánovaného krytí čistokrevná, moje srdce v duchu zajásalo, dívám se na přítele , který se usmál pod fousy a řekl - jedeme?
Jasně, jedeme, odpověděla jsem a vyrážím natěšená do jedné vesničky blízko Plzně. Nemohu se dočkat, byla tma ale vůbec nám nic nevadilo. Konečně přijíždíme k domu, je slyšet psí štěkot a paní nám vychází vstříc z vrátek s úsměvem.
Dobrý večer, zdravíme se v rychlosti a jdeme přes dvorek na zahradu, kde mají pejsci kotce.
Je tam asi 8 chovných fenek.
"Jsou nádherné."
Paní otvírá vrátka ze kterých vyběhla dvě malá lvíčata...ach, vy jste ale krásní,
a volám na jednoho...Dastyne, pojď ke mně!
Štěně začalo vrtět ocáskem, sláva...běží ke mě, jsem šťastná jako blecha a hned ho beru do náruče se slovy, "ty budeš náš!"
Mazlím se s ním, hladím jeho chundelatou a hebkou srst.
Paní nám nese očkovací průkaz, tabletku na odčervení a trochu krmení, zaplatím našeho miláčka a s poděkováním odjíždíme směrem na Plzeň. Noční město je krásné, stavíme na mostě, dívám se na řeku, je nespoutaná a ve světle se hladina třpytí jako zrcadlo. Jsme na parkovišti, blízko lesoparku a jdeme si dát do hospůdky teplou kávu, štěňátko chce jít s námi, je moc hodné a všem se líbí. Asi za hodinu odjíždíme domů, celou cestu si hrálo s míčkem a já byla v sedmém nebi. Jak je ten život vyvážený, pomyslím si, na jedné straně něco vezme a na druhé zase dá, přestávám se mračit a hýčkám svého miláčka.
Cesta k domovu byla kratší, ubíhala jako voda,.. je nádherný říkám a hladím chundelatou srst, je to německý ovčák, skoro stejný jako ten předešlý. První noc bude spát v chodbě a ráno může prozkoumat dvorek. V noci trochu kňoural, není divu asi se mu stýskalo, načůral na dlaždičky, které ráda po něm stírám. Později usnul únavou jako špalek na staré matraci.

Copyright © 2007, Sidy