Výkřiky do tmy

,,Ahoj,“ zdravím Markét a k pozdravu připojuju 3 symbolické pusy a obejmutí. Je to moje nejlepší kamarádka už od…už odjakživa.

Vlastně byla. Zase ty vzpomínky, už ani nevím, jestli spím nebo bdím. Jestli to jsou opravdové vzpomínky nebo halucinace.je mi zima, celá se třesu a mezi polospánkem, kdy se znovu ocitám ve sladkých studentských letech,vykašlávám kusy plic a krev. Chci spát, ale…

Nejlepší kamarádka, bez sebe ani ránu, jedno tělo-jedna duše. Jen povahy naprosto rozdílné. Ona chytrá, praktická, ta co nás drží nohama pevně na zemi, se smyslem pro povinnost. A já, já pořád létám s hlavou v oblacích úplně jinde se svými sny, imaginárními přáteli a vymyšlenými příběhy. Ona píše rovnice, já píšu pohádky pro mého bratrance. Ona vidí všechno realisticky a je zodpovědná. Já zas všechno vidím až moc naivně a optimisticky. Ona mě tahá z průšvihů a já ji do nich přivádím(ačkoli nechtěně!). Ona má pro všechno reálné a racionální vysvětlení a já všechny neustále přesvědčuji o svých fantasmagorických teoriích.
Každá jiná, ale dokážeme si spolu hodiny a hodiny povídat nad hrnkem čaje.

Znovu jsem se otřásla zimou a rozkašlala jsem se. Ráda jsem si s ní povídala, ráda jsem se s ní o všem sáhodlouze radil. Ráda jsem s ní uzavírala šílené sázky a ještě šílenější sliby. Třeba, že budeme v kontaktu do smrti smrťoucí, a teď? Zapomněla na mě.

,,Markét, nepůjdeme dnes nakupovat vánoční dárky?“ optala jsem se.
,,Zrovna jsem se tě chtěla zeptat,“ usmála se
přežily jsme školu a už jsme na cestě do Carrefouru.
,,Jsem zvědavá, koho dneska potkáme“ říká má ,,drahá polovička“ a obě se klátíme smíchy. Vždy někoho potkáme, když spolu jdeme ven a ve většině případů zrovna, když kravíme. Teď se automaticky chytneme a podchodem proplujeme v promenádě polky, kterou završíme ďábelským výbuchem smíchu. Pro jistotu se otočím, abych zkontrolovala, jestli nás neviděl někdo známý. No, jak jinak! Koukám do smíchem zrudlé tváře, která patří nejlepšímu kamarádovi mého ex. Rychle se otočím a rychle mizíme v davu neznámých tváří.

K dalšímu záchvatu kašle se přidá i nesnesitelná bolest hlavy. Mám ji jak stře. Nemám chuť se od srdce zasmát, vlastně na to nemám ani sílu maximálně bych tak ohodila ten červenej gauč, na kterym pomalu, ale jistě umírám na tuberu, zvratkama a krví. Kdyby mě někdo viděl, mohl by si říct, že jsem na drogách mám absťák. Trochu vedle, k droze jsem nikdy ani nečuchla.
Vždyť já tady umírám!...

,,Čau, tak jsem tady,“ roztáhnu ústa do zářivého úsměvu.
,,No jo! Vidím tě, vždyť nejsi k přehlídnutí, ty moje blonďatá vichřice,“ rozesměje se Markét a prudce mě obejme.
Obě máme za sebou více či méně úspěšně zakončený školní rok v prváku na střední. Ve školním roce jsme se vídaly co to šlo, ale už to nebylo tak často, jako na základce. Ale teď máme před sebou celé dva měsíce letních prázdnin a většinu prožijeme spolu. Týden u nich v Sadové na bruslích, koupání, kino atd. atd., týden u nás na Moravě de facto to samé jen ve společnosti našeho společného kamaráda Martina,pak rafty, nejrůznější fesťáky a mraky jiných akciček. A samozřejmě společná brigáda.

Co bych dala za to, prožít to léto ještě jednou. A nejen tohle ale i ty další-ve druháku, ve třeťáku už toho bylo sice míň ale pořád super. Ve čtvrťáku ještě míň.
Pak vejška, obě jsme se dostaly, obě do Prahy. Ty bláhový sny, které jsme měly na základce, že v Praze budem bydlet spolu, se rozplynuly jak léto v září. Najednou jsem měly každá svůj život, do něhož ta druhá zapadala jen občasnými chvilkovými schůzkami na kafe a horkou čokoládu. Ačkoli jsem se snažila být co nejvíc s ní, už jako by se vzdalovala daleko pryč.
Obě jsme měly svoje sny a plány. Rozdíl mezi námi byl ale v tom, že já chtěla být slavná, dostat se do podvědomí lidí, sen hezkej, ale trochu neuskutečnitelnej. Nejsem Rowlingová, že.
Jenže já tomu bezmezně věřila. Za to Markét sice chtěla být úspěšná, jenže spíš prostřednictvím svých hotelů než sama za sebe. Obětovala tomu spoustu věcí, věděla, že to bude těžký a složitý, ale šla do toho, viděla to realisticky, ale zároveň si věřila. Jí se to povedlo, mně ne.

22.5. Rozhovor pro časopis Respekt¨s ředitelkou hotelového impéria Markétou Juklíčkovou

Dobrý den. Můžete říct, co stojí za vaším úspěchem?
Dobrý den. Nejspíš velká obětavost, píle ale také
dobrý tým a chuť do práce.

Vypadá to, že jste perfekcionistka. Kdo Vás podporoval?
Myslím rodiče, přátelé apod.
Tak rozhodně rodiče. Ti mě podporovali už odmalička
ve všem, co jsem dělala. Věřili mi, podporovali mě
a já jim za to děkuji.

Vzpomínáte si na své přátele ze základní nebo střední
školy? Třeba na svou nejlepší kamarádku?
Ano, samozřejmě, že si vzpomínám. Se spolužáky
ze základní školy jsme toho zažili spoustu.
Zrovna nedávno jsme měli sraz, bohužel jsme ale
nepřišli v plném počtu.
A moje nejlepší kamarádka? Chodila jsem
Do jedné třídy se svou sestřenicí, ale nejlepší kamarádka..
Hm ne, myslím, že nejlepší kamarádku jsem nikdy neměla.

Dál už nečtu, jen tupě zírám na fotku té mladé ředitelky. Má bílou mléčnou pleť, vlasy uhlazené a uvězněné v přísném drdolu. Oblečena je do luxusního kostýmku od Armaniho, přesně do toho, nad kterým jsme společně slintaly a slibovaly si(ano, opět ty sliby), že si ho jednou koupíme, ale jen pod podmínkou, že na něj obě budem mít.
Do hledáčku se usmívá lehce strojeným úsměvem. Ale ne! Vždyť já si pamatuju na její rozzářený úsměv, když v pololetí devítky měla samý jedničky. Nebo když jsme vylezly z knihkupectví s posledním dílem Harryho Pottera a mířily jsme si to na výbornou sýrovou pizzu.
Kam se poděl ten řinčivý smích a upřímný úsměv? Tady to spíš vypadá, jakoby nasadila ,,americký úsměv“, kterému jsme se vždycky vysmívaly.
Tohle všechno bych dokázala přejít, ale nejvíc bolí to, že na mě zapomněla. Že porušila slib. Nebo jen lže? Ví, v jaké jsem situaci, že žiju na okraji společnosti i na okraji města v chudinský čtvrti a umírám na tuberkulózu? Ať tak či tak, bolí to.
Vytrhnu dvojstranu s rozhovorem a zbytek hodím na zem. Obě stránky složím pod hlavu. Snad mě zahřejí vzpomínky. Zase se chce spát. Víčka mi těžknou, už vidím jen mlhavě. Chci jen spát, spát…

EPILOG
Časopis Respekt, 25.5.
Dne 22.5. byla nalezena mrtvá žena známější pod pseudonymem Nikol S. Simonetti, svým jménem Nikol Jančíková.
Kolem desáté hodiny večerní ji našla domovnice, která si šla vyzvednout činži, již Nikol už 2x nezaplatila.
Podle všeho podlehla tuberkulóze, kterou sice, podle zpráv, nejdříve léčila, ale později už boj s nemocí nejspíše vzdala a na kliniku se již nedostavila. Dříve psala externě pro MF DNES, ale pro její nemoc noviny dále nechtěly, aby pro ně nadále pracovala.
Co je ale nejzajímavější, její bývalý spolužák, který nechce být jmenován, nám prozradil, že byla nejlepší a nejbližší kamarádkou Markéty Juklíčkové, majitelky hotelového řetězce, která nám ale v rozhovoru řekla, že nikdy žádnou nejlepší kamarádku neměla. Zapomněla na ni, nebo věděla, v jaké je Nikol životní situaci, a proto se s ní odmítla stýkat? Proč jí ale, jako nejlepší přítelkyni nepomohla? Prostředků by na to měla zcela určitě dost. Jedna jediná záhadná otázky, na kterou neznáme odpověď a sama Markéta nám ji odmítla poskytnout.