Prázdnota

V očích slzy mísily se s bolestí. Nenáviděla ho, nenáviděla sebe. Věděla, že je to jen a její chyba. Čekala, že se to jednou stane, ale říkala si, že to není možné.
Teď, když seděla na silnici v tom dešti a na klíně položenou hlavu, toho pro koho žila. Držela ho v náruči, odmítala ho pustit a předat ho lidem od sanitky. Moc dobře věděla, že je mrtvý, ale nechtěla si to připustit. Ta bolest, která se nedala ničím veselým zničit. Ta bolest rozervala její nitro.
Až někdo vzal jí kolem ramen a šeptal jí do ucha, aby šla. Nechala se přesvědčit známým hlasem, ještě naposledy obejmula tělo a odevzdala ho lidem, kteří se o něj postarají. Člověk, co jí byl v tuto chvíli nejbližší, jí odváděl pryč.
,, Proč?" šeptala neustále dokola.
Po několika minutách se ocitly v bytě. V bytě rodičů toho, který umřel. Pro ní. Ačkoli tam bylo teplo, stále se třásla a vedle ní seděl on. Ten, který jí od něho odvedl a postaral se o ní. Ten, který měl k těm dvoum nejblíže a znal je lépe než, kdo jiný. Držel jí kolem ramen. Nakonec ho obejmula a brečela mu do trika až usnula.
Druhý den se vzbudila. Byla sama. V jeho pokoji. V jeho posteli. Nedokázala vstát jen se stále vracela k včerejšku. Dívala se z okna a myslela na něj. Nedokáže na něj zapomenout. Nikdy.
Z myšlenek jí vytrhl zvuk otevíraných dveří. Trhla s sebou na posteli, aby se podívala, kdo to je. Člověk, který jí včera odtamtuď dostal jí nesl snídani.
,, Nevím, jestli budeš mít hlad, ale napadlo mě to jen tak." snažil se jí rozpovídat.
Podívala se mu svýma modrýma očima do očí. Viděl v nich spoustu bolesti, sebeobviňování a toho, čeho se nejvíce od ní bál. Hluboké prázdnoty.
Tušil, že kdyby mluvil, byla by to škoda slov. Vlezl si k ní na postel a obejmul ji. Jako včera. Moc dobře věděl, jak se cítí. On byl na tom stejně jako ona. Ale slíbil mu, že kdyby se s ním něco stalo, postará se o ní. Ale nečekal, že to bude, tak brzo.
,, Chybí mi." zašeptala.
,, Mě taky!" odpověděl.
,, Proč mě musel bránit, proč? Proč ksakru radši nešel pryč, když jsem mu říkala, že se mi nic nestane!" držela v dlaních jeho ruku.
,, Ty moc dobře víš proč..." odmlčel se.
Ano věděla, ale nechtěla si to připustit. Vždyť za to nestála. Nikdy...
,, Proč si pořád se mnou? Proš si mě nenechal s ním?..." podívala se na něj.
,, Když jste spolu začali chodit, slíbil jsem mu, že kdyby se mu něco stalo, že se o tebe postarám! A navíc nikdo teď není, kdo mi rozuměl víc než ty." vychrlil to.
,, Proč chci umřít?..." stiskla mu ještě víc ruku a oči zavrtala do protější zdi.
,, Nesmíš umřít!" vyděsil se" Já, koho bych tu potom měl? Slib mi prosím, že se o nic pokoušet nebudeš!"
,, Ale, co vrah? Nemůžu žít s tím, že tu v okolí běhá jeho vrah a já tu nic nedělám! Měla jsem umřít já! Né on!" znovu se všechno začalo bortit.
,, Vím, že to zní krutě, ale ten vrah tu v okolí pořád je! Jen ty víš, kdo to byl! A policajti z toho zase udělali případ nějakýho napadení a po nikom nepátraj." byla mu z hlasu cítit hořkost.
,, Myslíš na to, na co teď myslím já?" zeptala se.
,, Ty mu to chceš vrátit?" zeptal se kupodivu klidně jako kdyby to očekával.
,, Jo..." odmlčela se.
V ten večer se kolem domu plazili dva stíny. Plné bolesti, nenávisti. Nikdo o nich nevěděl. Menší postava vepředu šla najisto. Věděla kam má jít.
Po bloudění ve městě se zastavili před zašlou hospodou a čekali. Venku byl mráz, kousavý. Spaloval jejich mladá těla, ale jim to bylo jedno. Jen vyčkávali na jejich chvíli! Po několika hodinovém čekání se ukázalo, že neslo ovoce. Z hospody se končně vypotácel vrah. Stiskli si ruce a pomalu a tišše se plížili za ním. Když konečně byli trochu dál, kde by byli vidět, vyplížili se z jejich úkrytu a zaútočili.
Větší z nich mu zacpal ústa a menší postava bodala a bodala vzlykala. Po spoustě bodnutích větší postava zastavila menší.
,, Dost, už je mrtvý!" zabránil jí v dalším bodnutí.
Pustila nůž na zem a brečela mu v náručí.
,, Pojď!" vzal jí kolem ramen a odváděl jí pryč.
Věděla, že se na noži najdou její otisky, ale už jí to bylo jedno...