Pojď...

„Pojď, ukážu Ti nový svět, lepší než ten v kterém žiješ. Svět smíchu, lásky a věčného milování. Svět ve kterém budeš navždy šťastný a oddaný své lásce. Budeš mít rád, budeš milovat, budeš navždy milován. Tím světem je ráj, tím světem je tvá budoucnost. Jen podej mi ruku Tvou a já zavedu tě na ono místo věčného klidu. Však neboj se a natáhni ji jen,“ říkala hebkým hlasem černovlasá kráska v rouše bílém. Bohyně Afrodita hadr. Já natahuju ruku ze všech sil a už se dotýkám jejích prstů. Cítím sametová bříška jejích prstů na mých hrubých rukou…
Probudím se a sen zmizí. Ležim rozvalenej u smradlavýho kontejneru a snažím se rozpomenout jak jsem se sem dostal. Asi jako obvykle. Zřejmě jsem si potykal se zelenou a zalil to dvanáctkou Kozlem, a to několikrát dokola anebo obráceně. Ani nevím kde to bylo (zřejme jako vždy), dokonce si ani nevybavuju s kým to bylo a to bylo vůbec nejhorší.
Posouvám se z polohy ležmo do polohy sedmo a čumim kolem sebe. Musim vypadat hrozně. Je mi to u prdele. Zvedám se a pomalu se ploužím tichou ulicí. Nevím kolik je. Hodinky jsem prodal minulej tejden abych měl na svojí kamarádku zelenou. Přicházím na náměstí. Hodiny na kostele ukazují za tři minuty deset. Nejvyšší čas to zalomit ke Chcíplý kryse. Sedám si a Vlasatej mi hned přináší jedno správně orosený na rozjezd.
„Co tak brzo, Kleme?“
„Ale, chybělo mi to tu,“ řikám na půl huby a klopim do sebe Kozlíka. Vlasataj ani neodpovídá. Asi správně vycítil, že mi není do vybavování. Kontroluju v kapse na prdeli šrajtofli. Je tam. Říkám si, dobrý a dorážím to pivo. Civím do blba a přemýšlím nad tím snem. Mám z toho v hlavě pěkně nasráno. Tohle nebo něco podobnýho se mi zdá poslední týden skoro každou noc. Pokaždý je tam ta samá holka. Nikdy jí nevidím pořádně do obličeje, ale v jakýmsi podvědomí vím, že je strašně krásná a taky vím, že už jsem jí někde viděl. Vím to, prostě to vím! Jen si nemůžu vzpomenout kdy a kde.
Přede mnou přistává další půllitr s Kozlem uvnitř a já se oddávám slasti. Rozhlížím se po hospodě, kde je téměř prázdno. U vchodu se dohaduje Vlasatej s místní bukvicí, ob stůl vedle mě sedí starej Bouchal, co mu ve druhý světový ustřelili levou nohu a úplně na druhým konci sedí Janko, slovenskej cikán, pasák. Janko je chlap jak hora, téměř dvousetkilovej a je lepší si s ním nezahrávat. Je to férovej chlap, ale když se nasere, je zle. Já sem s ním zadobře, ale Chrchlal se s ním jednou dostal do pře a čtvrt roku ho rovnali až v Praze na Bulovce. Na dálku ho zdravim půllitrem a on pozdrav opětuje. Leju do sebe ten božský mok
a stavím korbel na stůl. Čumim do něj. Zavírám oči.
„Pojď, jen pojď. Země zaslíbená čeká jen na Tebe. Rozkoš a slast jsou tu přec.Tak neotálej a poběž už. Já, Tvá křišťálová královna Tě přivítám s otevřenou náručí a provedu Tě tímto světem božské fantazie a rajského blaha.“ Ptám se jestli se tam chlastá a šoustá, já blbec! „Země lásky a milování ukojí chtíče Tvé všechny dost a dost. Vína co si budeš přát Ti vinné keře dopřejí. Tak následuj kroky mé a přijmi tento svět a navždy budu Tvá…“
Praštim se hlavou o stůl a zvrhnu Kozla na zem. Jsem mimo a až po chvíli mi dochází co se stalo. Zakleju jak úkáčko a snažim se posbírat střepy. Přichází Vlasatej s hadem a se slovy:
„Nech to bejt, Kleme, já to uklidim.“
„Jo, díky,“ odpovídám já. Vlasatej to uklidí a odchází pryč. Zvedám se a jdu na hajzl. Potřeba je dokonána, většina obsahu skončila tam kde měla a já splachuju. Meju si ruce a vzhlížím do zrcadla. Leknu se jak svině a chytnu se umyvadla, abych se posraností nesesunul na zem. „Kurva, co to bylo? To neni možný!“ říkám si v duchu. Měl sem pocit, že v tom zrcadle vidim tu holku z toho snu. Zase ten zastřenej obličej, ale byla to ona. „Do prdele, ale to je přece kravina.“ Rychle se pošetile otáčim. Nikdo tam není, jaké to překvapení. Asi sem se už dočista zbláznil, řekl jsem si a opustil to proklatý místo, kvůli kterýmu jsem si mále znečistil trenky.
Dřepnul jsem si zpátky na prdel, ke stolu, kde už na mě čekalo další pivko a hned se do něj pustil. Obvyklá skvadra zatím nepřicházela a já měl dost času na přemýšlení. Pořád mi ty sny vrtaly hlavou a teď ještě tohle, no to mě poser! S hlavou v dlaních jsem se snažil nalézt nějaký rozumný vysvětlení, ale marně. Kurva! Tak jsem se aspoň snažil přijít na to, kdo je ta holka, odkud jí znám. Zase hovno!
Obrátil jsem do sebe poslední lok, nechal na stole útratu a dal se na odchod. Zamířil jsem si to na pracák. Jo, člověk musí do rachoty, jestli chce nějak slušně přežívat. Fronta tam byla jak kráva a já se poslušně postavil do fronty. Čekal jsem, až na mě přijde řada…

Sedim u Stachanova a pozoruju okolí. Stachanov je odpornej disko klub na okraji města, kam chodí pařit dnešní mladá generace. Smrdí to tam levandulí a mě se zvedá kýbl. Zalejvám to Černou horou, levnym a dobrym pivem. Když sem tady byl s Bachorem, tak jsme dosedli ke stolu a on povidá: „Ty píčo, tohle se nedá dejchat. Tohle je horší, než ten vzduch cezenej přes mříže.“ Smrad tu teda opravdu je, ale co, seru na to. Dneska jsem nechtěl jít ke Kryse, protože tam všichni budou a já bych neměl klid na přemejšlení. Tady sice vyřvává nějaká podělaná rádoby muzika, kterou pouští DJ Riťka, ale nikdo do mě nereje a nevyžaduje si mojí pozornost.
S tim pracákem to zase nedopadlo dobře. Na rovinu, prostě jasem nevydržel do konce. Brzo mi začala bejt zima a i když jsem se zahřejval placatkou rumu, o kterou se semnou podělil nějakej dědek, tak to nepomohlo. Po tříhodinovým čekání jsem to vzdal, vysral se na to a zalomil to do první hospy, co jsem potkal.
Sen o tý tmavovlásce se mi zdál pořád. Posledně jsem skoro měl celou svou dlaň v její, ale vzbudil mě Vlasatej, že zavírá. Tehdy jsem poprvý viděl její obličej úplně čistě. Hezký příjemný kulatý obličej s očima od sebe tak akorát a rozkošným nosíkem. Vim, že nejsem schopnej jí popsat, na to prostě moje spisovatelský schopnosti nestačej a ani mě nenapadá žádnej poeta či prozaik, kdo by na to měl, ale jedno ze slovních spojení, který by tento druh krásy vystihl by mohlo být „nenápadná smyslnost“.
Teď už vím, že mě něčím přitahuje, něco mě s ní spojuje. Měl jsem na ní spoustu otázek. Chtěl jsem aby mi odpověděla aspoň na jednu jedinou. Nedočkal jsem se. Jak se jmenuješ? Kdo jsi? Kde jsi? Jak se k Tobě dostanu? Ani hovno! Neřekla mi nic, jen mě stále lákala do svého světa, ale jak se tam dostat… jak se k ní dostat…?
Neměl jsem vůbec pojem o čase. Lidi furt tancovali a tancovali. Ja byl nalitej jak žok
a postavy se přede mnou kymáceli sem a tam. Výrazy v jejich ksichtech byly nesnesitelný. Takhle se netvářej ani sračky sjetý mařkou, hašem a dokonce ani houbičkama. Bylo mi z nich na blití a musel jsem jít ven na vzduch. Vypotácel jsem se ven před vchod a opřel se o zábradlí. Zhluboka jsem dýchal a snažil se vzpamatovat. Narovnal jsem se a zkoušel přečíst název klubu. Stachanov. Dobrý, ještě jsem v pohodě. Ještě bych jich mohl dát klidně deset, ale už se mi dovnitř nechtělo.
Namířil jsem si to směrem na náměstí. Na hodinách bylo půl šestý. Šel jsem dál. Měl jsem chuť se projít. Došel jsem až na druhý konec města a vzal to oklikou přes Ludlův kopec zpátky do města. Na náměstí jsem se zastavil. Za tu hodinku a půl jsem docela slušně vystřízlivěl. Svět se mi už nemotal a já byl připravenej na další přísun alkoholu. Nabral jsem směr. Speciální kompas by ukázal: Chcíplá krysa. Šel jsem pomalu a volně s rukama v kapsách. Najednou se zastavím. Asi sto metrů ode mě stojí postava. Je to postava mladé ženy. Jdu blíž. Stojí před konzumem a vejrá dovnitř. Jsem od ní na pět kroků a pořád čumí dovnitř do výlohy a já zas na ní. Je to ona! Krátké tmavé vlasy, tvářička jak z pohádky, a ten nosík… taju a nevěřím svým očím.
„Promiň,“ začnu bojácně. Pomalu se otáčí a kouká na mě. Přímo do učí. Začínám ztrácet pevnou půdu pod nohama.
„Já Tě znám…“
„Já tebe taky,“ přerušuje mě.
„Jak je to možný?“ ptám se.
„Viděli jsme se před kinem,“ odpovídá ona a mě po chvíli dochází, že má pravdu. Dávám si to dohromady a opravdu jsem jí viděl před kinem. Jen na zlomek vteřiny, ale stačilo to.
„Máš pravdu, ale já Tě viděl už víckrát.“
„Opravdu?“
„Jo. Asi si budeš myslet, že sem divnej a že kecám, ale poslouchej. Od tý doby, co jsem Tě viděl před tím kinem se mi zdají takový podivný sny. Jseš v nich Ty a láskyplně mě zveš do svýho světa, ale vždycky, když už Tě skoro držím za ruku, tak se probudím a je to pryč. Teď už vím, co to znamená, nebo snad tuším…. A teď stojíš tady přede mnou a já sem posranej (promiň) a nevím co teď. Asi si fakt myslíš, že sem nějakej magor, co je věčně sťatej crackem nebo tak, ale to, co Ti říkám, je pravda,“ dokončil jsem svůj snad nejdelší proslov v životě. Upřeně na mě koukala a vůbec nevypadala, že jí to překvapilo.
„Věřím Ti,“ řekla konečně něco, „věřím ti, protože mě se poslední dobou zdá to samé. Sen, kdy mě Ty zveš do světa lásky a věčného milování.“
Koukám na ní jak nevěřící Tomáš a na sucho polykám. Natahuju k ní ruku a ona ke mně. Naše ruce se spojují a odcházíme spolu ulicí. Odcházíme vstříc novému světu.