Schizofrenická

...Kampak slečinko? Pojdde s náma....Dáme si vínko, bude nám krásně, chacha, taková slečna se nás přece nebude bát, cheche....
...Nene, radši ne, nechte mě, prosím, mám schůzku, spěchám...nechte...

...No vida, zase se chovala jako zmoklá slepice. Být co k čemu, narovnala ramena, a odsekla mu něco ohromujícího.
...Jenže ona není ty. Ona je vysrašená. Snílek s nesmělou duší, stydlivá a něžná...
...Ale prosimtě, zas to tvoje obhajování, si trapná...

Zmlkněte!!! Zase nahlas? ach ne, jen se podívejte na blázna, když to doma nemáte...
Zase ty hlasy, jak se pak jeden má soustředit na vymýšlení působivé odpovědi, když se v něm perou dvě osoby. Jedna až příliš sebevědomá a ta druhá tak něžná, že umýt nádobí by pro ni bylo, jako kopat dvoumetrovou jámu. A ani jedna z nich nejsem. V ruce žmoulám kaštan. Měním všechny své plány a nocí plnou hvězd nabírám kurz vstříc konci města, možná světa. Tam je vypustím. Obě.
A zavřu zadní bránu. Ale to ony ještě neví, zatím pobíhají temnotou jako dvě štěňata a zdánlivě přátelsky se perou. K uším mi přes pole doléhají útržky urážek, které mě ale jenom utvrzují v pomalu klíčící odvaze a síle...

...Je moc slabá....
...Je málo silná....
...Je moc ustrašená...
...Je málo zrzavá...

...Ale já jsem...
A právě teď zavírám bránu své schizofrenie. S hlavou zvrácenou do baldachýnové noci odcházím a za sebou nechávám zoufalé kňučení dvou štěňat s tvářemi saní.

Á slečinka se nám vrátila, tak co, zlato, užijem si to dneska?
...Jdi s těma blbárnama do blbous, ty přiblblej blbečkózní blbštajne...

...Zatímco sprintem zahýbám za roh ulice, v patách mi klusají dvě saně a chňapou po kotnících rozzuřených ovíněných pánů s holýma hlavama a zarputilými pohledy...Schizofrenie, to je fuška..