Život je (jen) souhra okamžiků

Paní Málková – 42 let
17:42. Paní Málková se dívá z okna. Chvíli jen tak pozoruje svůj odraz v okně a pak se zadívá na příjezdovou cestu k domu. Vidí na ní přijíždět auto svého muže. Parkuje a z auta vystupuje i její syn, zřejmě se s ním domluvil, že ho vezme domů. Když pak zachrastí klíče v zámku, chodba se vyplní smíchem a hlasy. Pak přichystá večeři a stráví klidný večer, jako tolik předtím….Má to ovšem jeden problém. Tohle už se nestane. Nestalo se to už poslední 2 měsíce. Paní Málková myslí na něco, co bylo. Vidí před sebou sice přijíždět manžela se synem, ale pouze ve své představivosti. Dnes nepřipravuje večeři, nemá to cenu. Neví v kolik se manžel vrátí, neví kdy se vrátí syn. I když ono je vrátit a vrátit, a jsou prostě věci, které nejdou vrátit. Je si toho vědomá a vždy, když na to pomyslí a uvědomí si, že už nic nebude jako dřív, tak se jí sevře něco v hrudníku, a tak i teď se při tom pomyšlení opře o židli a pak si musí i sednout. Dnes to tolik tlačí, jí to ovšem nestačí, a proto si v duchu opakuje – nic se nedá vrátit. Ví to, a je to vlastně jedna z mála věcí, kterou ví bezpečně...

Pan Málek – 56 let
17:50 Pan Málek skončil v práci ve dvě. Směny mu poslední dobou dávají zabrat, musí si to přiznat. Už to přece jenom není jako dřív. Dneska se ho na to zeptali. Nechtěl jim odpovídat, ale pak když si ho Karel vzal stranou, tak mu to řekl. Vlastně, co mu řekl? To, že pořád nic nevědí, že se neozval. Karel byl aspoň kamarád, ten se na něj nedíval skrz prsty, jako ten zbytek. I když si asi myslel svoje. Myslel si to každý, a myslel si to správně. O tom, jak to vypadá u Málků vědělo celé město, upřímně tady věděl každý o každém. To, že se neshodne s klukem, že žena se ho nezastane a brání syna a že Málek je někdy trochu prudší. Tak a máš, cos měl dostat, myslelo si asi spousta lidí. Tak dlouho jsi ho vyháněl z domu, až se sebral a šel. Pan Málek nikdy nedal najevo svoje city, přišel by si jako slaboch, ale dnes se přistihl, že na syna myslí, i když si to zakázal. Někdy přemýšlel, jestli to všechno nepřehnal a někdy když přišel domů a žena už spala, měl chuť udělat cokoliv, aby šlo vrátit čas a nestalo se to všechno. Ale copak je to normální, mít doma buzeranta? Říkal si na svou obranu.Co by tomu řekli lidi? Radši bych ho zabil, než aby se tahal s klukama. Možná, že v ten okamžik by to udělal, ale syn mu nedal šanci. Rychle naházel pár věcí do baťohu a odešel.
,, Mami promiň, nebreč prosím tě, ale na tohle já nemám.“ Tohle byla poslední slova, samozřejmě, že ne adresovaná jemu, ale plačící ženě, která by radši umřela, než aby její jediné dítě odešlo. Stalo se. V ten okamžik byl rád, že jde. Žena na něj od té chvíle skoro nepromluvila. Jako by to snad byla moje vina? Hádal se s ní..
Už bude šest. Pan Málek sedí v autě, je mu jedno, jestli ho zastaví policie a on nadýchá. Protože on určitě nadýchá. Od půl třetí seděl v baru naproti jejich továrně. V tenhle okamžik je mu to ale jedno. Začíná slabě pršet a jemu zbývá asi ještě 4 kilometry cesty domů. ,, Tak co ten váš kluk, Vašku, už se ozval…?“…,,Je to tvoje vina, vyhnals kluka z domu.“….
,, Nenávidím tě.“… snaží se nemyslet, ale hlavou mu běží pořád věty, co slyší neustále. V práci, doma i večer v posteli….
,, Nenávidím tě.“ Vlastní dítě mě nenávidí, slyší to pořád a pořád. Snaží se soustředit, ale přijde mu, že jeho hlas slyší pořád blíž a blíž.
Pak už jen náraz a řinčení skla.

Paní Málková….
18:06 Paní Málková sedí u stolu, hlavu v dlaních a přemýšlí. Už nemá sílu přemýšlet nad tím, co bude, nebo nad tím, co dělá její syn. Přemýšlí prostě nad hloupostmi – co nakoupí, co uvaří. A tak sedí u stolu a netuší, že jí za chvíli zazvoní telefon….