Odjedu

Odjedu
Něco se stane. Je jen otázkou kdy, co a komu. Zkusím sebe. Středa zahajuje mlhou a zimou. Zabalím lyže a pojedu na hory. Vyzvednu prachy z bankomatu. Natankuji plnou.
A jedu. Autem to dá rozum. Nemá techničák a není moje. Čí asi je? Hlavně, že jede. Beru stopařku, ono co kdyby. Dá nedá, třeba bude jednou má. Stopařka je jako matka Tereza tak asi nedá.
Nedala a tak ji vysazuji u Benátek. Zase se kodrcám po dálnici a srážím srnu. Auto samá krev a ona v příkopě. Nakládám ji do kufru k přezkáčům. Bude večeře. Jsem ve středisku. Parkuji na parkovišti. Ji odtáhnu večer za tmy do lesa. Tam dílo dokonám.
Na vleku se tísním v davu předbíhám.
Dolu jedu šusem.
Větvy stromu vyhnout nestíhám, sebe jí tak stínám.
Lyže jedou krajinou.
Beze mě.
Zima není co bývala, říkala bývalá.
Horská služba ohledává tělo co na stromě spočinulo.
Je to moje. Nechte to být, rád bych křikl nebo vzlykl.
A ono mi to nejde, co však komu na mě sejde.
Neplačte pro mě milý drazí, třeba Vás taky někdy něco srazí.

Pomíjivost lidská, hranic nezná a jednou pozná, až se dozná, že ji mělo, pak i chtělo a když dalo pak i mělo.
Na co sáhnu to odtáhnu. Na co ne, pro mne snad není? Zatím. Napořád. Kdo pak změní, tento řád, napořád?