Pohádkový obojživelník

Když si naše rodina koupila chatku kousek od České Lípy, která byla spolu s ostatními chatkami v kolonii obklopena celkem hlubokým lesem, rozprostírajícím se kolem vrchu Kozel, jako každý milovník přírody jsem zajásala. Celodenní výlety do míst, která jsem díky své zkoumavé povaze bažila poznat, příroda, která přímo vybízela k tomu, abych všeho okamžitě nechala a vydala se do jejího lůna… Nemohla jsem se dočkat, až se vydám na první výlet a budu moct zkoumat stopy v bahnitých cestách, slunné louky i zarostlá křoviska, o kterých mi mé znalosti napovídaly, že musí být doslova přeplněný zvěří a rostlinami všeho druhu. Jakmile se mi proto podařilo našim oznámit, že se jdu trochu projít a možná se maličko zdržím, s chutí jsem vyrazila na průzkum.

Jako každý milovník přírody, jakmile jsem se vnořila mezi první stromy, okamžitě jsem zapomněla na čas, a bez nejmenších známek únavy jsem se nořila hloub a hloub do lesa.

A jen díky tomu se také stalo, že když na koruny obrovských stromů padl první soumrak, byla jsem od zahrádkářské kolonie vzdálená – podle mého odhadu - dobře pět kilometrů. Do tmy se vrátit nestihnu ani náhodou, blesklo mi vyděšenou myslí. Pro běžného člověka by to problém nebyl, ale mě, ani ne třináctileté dívce, která navít trpí šeroslepostí, se tento fakt jevil jako celkem podstatný.

Jakmile jsem si to uvědomila, okamžitě jsem také začala vnímat letící čas i to, jak mně strašně bolí nohy, takže jsem se posadila na plochý kámen u svých nohou, abych si alespoň trochu odpočinula. A právě proto, jelikož posazením jsem se přede mnou rozprostřel jiný zorný úhel pohledu, jsem pod spodními větvemi stromů zahlédla, že mezi stromy pár desítek metrů ode mě se něco zablesklo.

Okamžitě jsem se za tou záhadou vydala, ale už po pár metrech mi bylo jasné, že to, co se mi z dálky jevilo jako nějaká z nepochopitelných důvodů zde natažená blyštivá stužka, byl ve skutečnosti malý, ale zato celkem bystrý potůček.

Jeho krása mě okamžitě uchvátila. Věděla sem, že bych měla jít okamžitě domů, abych co největší část cesty šla ještě za světla, ale neodolala jsem, abych k potůčku nepřišla.

Přibližně dva metry od něj mě z dalšího postupování vyrušilo vrčivé žabí zaskřehotání, které scenérii dodalo zvláštní magický nádech.

Pozorně jsem se zahleděla před sebe, abych na malém lístku trávy spatřila žabku. Její tělo, které se lesklo jak voda, ze které právě vylezla, hrálo různými odstíny hnědých barev, takže jsem v bezejmenném zvířátku okamžitě poznala samečka skokana hnědého.

Udělala jsem další opatrný krok, abych si žabáčka prohlédla blíže, ale ten na mě přirozeně nečekal a dlouhým skokem se pokusil vzdálit z mého zorného pole nebo alespoň dosahu.

Zcela samozřejmě jsem se podívala směrem, kterým se mi pokusil uniknout, a jen proto, že jsem kvůli jeho pozorování přišla blíže, jsem mezi bujnou zelenou vegetací zahlédla prosvítat temné bahno lesní cesty.

Neváhala jsem ani chvilku a šla se na cestu podívat, abych ke svému překvapení zjistila, že je to ta samá, na které jsem svou pouť začínala. Že bych ji nějakým obloukem obešla? blesklo mi hlavou, pak mě ale okamžitě napadlo, že se díky tomuto objevu dokážu vrátit domů dříve, než na les padne tma.

„Děkuju, pohádkový skokánku,“ usmála jsem se do zeleně za sebou a žabka, tentokrát už s pocitem bezpečí, které jí dodávala vzdálenost mezi námi, jakoby v odpověď ještě jednou tiše zaskřehotala.