A smrt už je nerozdělí...

Stála jsem nad ním a tiše pozorovala jeho úsměv, kterým naznačoval odchod do říše snů. Čekala jsem s opětovným úsměvem a připadala jsem si jako maminka stojíc nad svým synáčkem. Když jsem ho po chvíli opustila s vědomím, že už je mu dobře, sedla jsem si na balkon a stále mlčky vyhlížela hvězdy. Každá je záře, spících broučků, proletí mi hlavou. Z pokoje slyším radostné odchrupování. Přemýšlím nad vším. Ale moje myšlenky opět zbloudí ke spánku. Jenže už se sama vydávám do světa fantazie. Zavírají se mi víčka, neudržím je otevřená. Myšlenky se ztrácí, přichází jiný svět, odchází smutek i zloba…
Vytrhne mě až chladnoucí tvář, posetá polibky rosy. Všechna krása se probudila. Příroda voní ranní svěžestí. Je plná energie. Přímo z ní tu energii vysávám. Ještě pár okamžiků strávím jako součást. Teprve až chlad zbloudí ke mně a prostoupí mé zkřehlé tělo, zvedám se a vše pozoruji znovu. Tentokrát ne jako součást, ale jen jako divák za sklem okenní tabule. Miluji taková rána. Sice neusínám každý den na balkoně s hvězdami po boku, ale o to je krásnější okamžik, kdy mám to štěstí si té radosti trochu uloupnout. Včetně tepla mnou projela jistá vlna energie a vzrušení. Jaké to asi je pro zvěř, která z přírody neutekla. Je svobodná, nezkrotná, nespoutaná. Dravá…? A je v tom i trochu lásky, krásy, umění, kouzla…? Ano. Ona je sama o sobě nezkrotná, ale nádherná. Společně s láskou se drží za ruce jako nejmocnější kouzelnice. Živelnost ohně, krása země, nespoutanost větru, záře vody. Taková je příroda. To je to štěstí, ta krása, kterou lidé nemohou poznat. Nechtěli a dnes už toho nemohou litovat. Odcházím od myšlenek a vracím se ke svému synovci. Stále ještě spí. Když zahlédnu hodiny, uvědomím si, že jsem vzhůru nejspíš jediná z našeho baráčku. To jen studená pokrývka mne probudila už ve čtyři hodiny ráno. Vím, že bych stejně neusnula, a tak si začnu prohlížet fotografie. Když narazím na ty z mé svatby, která je jedna z nejhorších vzpomínek tuto činnost opustím. Ach proč? Proč mě? Ano. Ne každému se stane, že v den, kdy by měl být nejšťastnější na světě, umře ten, pro něhož jeho srdce bilo. Ten, který měl sdílet štěstí. Jak se to vlastně stalo? Ano. Už si vzpomínám. Měli jsme už jít k oltáři. Byla jsem nervózní jako nikdy. Všude zářili smějící se tváře. Některé skutečně přáli štěstí, jiné přišli z povinnosti. Ale mě se nechtělo něco předstírat. Štěstí ze mě muselo sálat. Pak jsme nasedli do kočáru, který měl jet cestou, jednou z nejkrásnějších, kterou začínali naše líbánky. Kdyby nebyl na cestě had, nemuselo se to nikdy stát. Kdyby se koně nesplašili, neumřel by. Věděl by, že nosím v sobě dvojčátka. Věděl by vše. Přejel by mi něžnými prsty po vlasech a políbil by mne na ústa. Věděl by to, stejně jako věděl, že jsem zmatkařka a místo jeho života, zachránil můj. Ale život, který v sobě nosím mi pomůže. Snad zapomenout, o tom špatném už nevědět. Život je krutý. Ale záleží na nás, jak ho prožijeme. Každý je strůjcem svého štěstí. Proč vinit život. On nám pouze dopřál, zkusit si jaké je milovat a ztratit, nalézt a věřit, snít a žít. To jsou klady života. A jiné nejsou.

…

Sedím na balkoně. Po mém boku jen hvězdy. Neudržím víčka otevřená. Než ale usnu, vzpomenu si na mé dvě děti a pět vnoučátek. Přála jsem si aby dnes všichni přijeli. A oni jsou tu. Poznala jsem pravé štěstí a je toho už moc. Před chvíli jsem stála nad všemi pěti vnoučátky, jako hrdá maminka. Čekala jsem, dokud neusnou. Naposledy políbila své děti. A teď už vím, že jsem udělala vše co jsem chtěla. Usínám, ale tentokrát už se neprobudím. Jdu za člověkem, který pro měl byl oporou, jen díky němu jsem to dokázala. Vím, že na mě čeká. Vím to. A já celý život čekala na něj. Naše chvíle nadešla, naše duše se spojili…

…

Ráno, když padla rosa stará dáma ležela v křesílku na balkoně. Usnula s úsměvem. Usnula navždy, ale šťastná, spokojená. Mnoho lidí by řeklo, že byla smířená se svou smrtí, že to cítila. Opravdu to cítila, ale přesto nikdo nevěděl, že si jí zavolal on. Celé věky na ní čekal. Přesně v ten den všechny její vnoučátka pozorují každý rok oblohu. Na nebi spatří záři. Hvězdy jim jí připomínají. Ráda sedávala na balkoně. A každá září, jako ona. Jako její úsměv. Všem se tu noc zdá o babičce. Jak se drží, ruku v ruce s láskou a štěstím. Už budou navěky spolu a smrt je už nerozdělí...