Bohatství x Chudoba

Seděl tiše. Jediným náznakem nedal najevo život. Přemýšlel o životě. Přemýšlel nad sebou samým, nad podstatou jeho poslání. Vydělal tolik peněz a přes to byl smutný, hledal smysl, který se vytrácel s dalšími nenaplněnými otázkami a touhami po skutečném životním štěstí. Lidé ho pouze využívali, neměl přítele, jenž by s ním promlouval o složitostech a pádech všedních dnů. Hledal lásku, avšak ta se ho stranila, ukrývala se v nejtajnějších koutech postraních uliček. Prosil o to, aby mu někdo ukázal znamení, které by mu dalo směr. Toužil po pohlazení štěstím. Na co mu byl ten drahý nábytek dovezený z dalekých koutů světa..?
Jediné, co ho těšilo bylo piano v rohu. Miloval jeho slastné tóny, unášely ho do krajů lidmi dávno zapomenutými.

Stála tiše. Jediným náznakem nedala najevo život. Sněhové vločky se snášely na její mrazem prochladlé tělo. Po obličeji ji stékaly slzy štěstí. Tak krásně se kutálely po tvářích, vždy po dopadu na zem cinkly o led jakoby chtěly vyslat do světa své krásné melodie štěstí. Foukal studený vánek, pohrával si s pramínky jejich kaštanových vlasů. A ta melodie, ach..! Byla to právě ona, co dávala štěstí jejímu chudému životu. Neměla nic, pouze tuto hudbu. Scházel ji oheň, avšak pianové tóny jej rozehřívaly uprostřed jejího srdce. Náhle zapomněla na všechny své starosti a těšila se z toho kouzelného okamžiku symfonií nejslavnějších skladatelů. Jen jedna otázka jí stále kolovala hlavou, myslela na to každý den. Kdo je ten, co tak krásně hraje na piano..? Představovala si ho ve svých snech, toužila potom, aby ji chytl za ruku a ukázal nejtajnější hádanky hudby. I ona náhle byla pianistkou, jen na okamžik, než se vše zase rozplynulo v nekonečné dáli.

Vykoukl z okna. Snad doufal, že uvidí zachránce, který odemkne tajné mříže jeho vlastnoručně vyrobené klece. Uprostřed zasněžené ulice, stála dívka. Málem by si ji spletl se sněhulákem, kdyby nezvedla z dáli tak malinkatou ručku a nezamávala mu. Čekal na znamení, hledal hrdinu s klíčem a náhle viděl ji. Přemýšlel…Byla mu povědomá, ale nemohl si vzpomenout kde ji viděl. Všiml si jejího zvídavého pohledu. Čas zůstal stát. Vítr se uklidnil a na chvilku usnul hlubokým spánkem, i mráz kamsi odešel a zanechal promrzlé město za svými zády. Upřeně na sebe hleděli. V dáli se mu začalo zjevovat světlo tak jasné jako sama jasně zářící Polárka.

Chtěla odejít avšak něco jí říkalo ať ještě chvilku stojí a jen na něj hledí. Něco jí drželo připoutanou na místě. Nemohla se pohnout i když chtěla, pouze dech uklidňoval její vnitřní hlas, že je ještě stále na živu, ba právě naopak, že žije jako nikdy jindy. Byl to on, ten obličej znala ze svých tajných snů, a ted na ní upřeně hleděl, jakoby i on byl připoután magickými okovy. Pohlédla k zemi, na vteřinu se zadívala na stopy ve sněhu aby se ujistila, že nesní. Vzhlédla zpět…V okně nikdo nebyl, pouze záclony…ani pianová melodie se už nelinula krajem. A ona byla šťastná, pořád si vychutnávala vzpomínku na tu chvíli. Její ruku kdosi polapil do své. Lekla se… stál před ní muž ze snů. Muž hrající na piano. Pohladil ji po tváři, utřel slzy štěstí.

Uprostřed zasněžené ulice stáli dva lidé. Nad jejich hlavami se rozzářilo jasné světlo. Anděl našel anděla…Jejich cesty se střetly a propojily v jedinou. Bohatý našel smysl v chudých očích hnědovlasé dívky. Věděl, že jí snese všechny hvězdy, když si bude přát, že jí zahraje na pianové symfonie z ráje. Našla anděla, chvílemi nemohla ani dýchat z pohledu do jeho očí.
Pyšné materiální bohatství vystřídalo bohatství duševní. Materiální chudoba se přeměnila v bohatství naplněné láskou a štěstím…..