Izolant

Jako mraky nízko nad zemí, kterých se skoro můžeš dotknout, jako dráty vysokého napětí, na kterých vesele posedávají ptáci, nic netušíc ze své možné blízké smrti. Jako prkno podlahy, po kterém všichni šlapou...
Tak si připadáš. A nikdo netuší, co všechno leží ladem...
Za obalem...
...Za izolantem. Všechno to funguje, kupodivu. Všechny ty šlachy a svaly zanesené nudou. Systém tě pohltil hned na kraji.
V kraji nikoho, území mezi dětstvím a dospělostíl. Krása vzduchu, kterou vidíš jenom ty. Souvislosti, které dneska už nesouvisí. Padnul jsi do osidel. Práce, spánek, práce a spánek.
...Zkrocený rebel. Funguje to. Bez myšlenek, které tě ještě donedávna napadaly. Nuda funguje jako olej mezi opotřebená kolečka. Mechanika, mechanika. Stále stejné dny, stále stejné hodiny, stále stejné minuty, stále stejné vteřiny i setiny vteřin. A tebe už nenapadá, že to bylo jinak. Najednou jsi si jistý, že si to tak chtěl. Už nepozoruješ mraky, slunce, vzduch. Už tě nenapadne, když se podíváš na dráty, smrt štěbetálkům. Připomínáš sám mlčícího malého ptáčka, kterému pod nohama šumí energie země a nic mu to neříká.
Jsi blízko smrti. Celý život. Žil jsi, dneska už ne... Bez krve.
Občas máš světlé chvilky, to si pak lehneš do trávy a napadá tě, že odejdeš. Ale zpátky už nemůžeš, musíš tou zemí projít, už je pozdě vracet se do země nikoho. Možnost volby. Život a smrt.
Protože život, to jsou myšlenky, život nejsou vyjeté koleje, je to překvapení a vysoký proud, vysoká hra. Bez obalu...
...Žij