Nerozhodnost a vybíravost

Byl krásný májový den, Lenka stála před zrcadlem a líčila se. „Musím být perfektně připravená!“ říkala si a s obdivem koukala do zrcadla na odstín své nové rtěnky. Byl to právě ten den, na který celých těch pět let čekala! – Vždyť Petr si už jistě doma připravuje prstýnek s žádostí o její ruku! Byla si tím tak jistá! Poslední rok mezi nimi bylo vše naprosto dokonalé, všechno klapalo, už se ani nehádali jako ze začátku a Petr byl vždycky maximálně spokojený a když on byl spokojený, byla Lenka také šťastná. „Uff tak dneska to přijde!“ oddychla si vzduchu. „Muselo to přijít, jsme spolu tak dlouho a už od začátku jsem věděla, že Petr bude jiný! Věděla jsem, že nám to vydrží, a že se jednou vezmeme.“ naposledy se natěšeně podívala do zrcadla, zkontrolovala, zda nemá rozmazanou řasenku, vzala ze stolu klíče a běžela do nedalekého parčíku, kde už na ní jistě čekal Petr!
Čekala už půl hodiny a Petr tu stále nebyl! „Co se s ním stalo?“ přemýšlela. Nikdy tohle u Petra nezažila, vždycky přišel včas! Snad jen jednou se opozdil, když musel svou matku odvézt do nemocnice. „Co s ním sakra je!?“ zaklela Lenka potichu. V ten moment se vedle ní objevil Petr. „Jdeš pozdě!“ zamračila se, ale jakmile si uvědomila, že za chvíli s největší pravděpodobností dostane svůj vysněný prstýnek, hned mu odpustila. „Nemohla jsem se tě dočkat.“ dodala už s úsměvem a dala mu na tvář polibek. Petr se však netvářil nijak nadšeně ani slavnostně. „Co se stalo? Děje se něco? Je někdo z rodiny nemocný?“ zahlcovala ho Lenka otázkama. „Ne, to ne...“ odpověděl Petr „...Jen, dnes se chystám udělat něco zásadního. Něco co změní naše životy.“ „Vím.“ odpověděla Lenka s ještě větším nadšením než předtím a její úsměv se ještě více rozzářil. Petr na ní jen zmateně koukal: „Leni nevím co sis do teď myslela, ale já přišel, abych ti řekl, že se s tebou rozcházím!“ Lenka stála asi půl minuty s pusou dokořán, neschopna slova a poté vybuchla: „Cože? Myslela jsem ... vlastně to je jedno, co jsem myslela! Ty se se mnou rozcházíš? A co těch pět let co jsme byli spolu? To pro tebe opravdu nic neznamenalo? Zdál ses mi šťastný! Co se najednou stalo?“ křičela na něj asi půl minuty než se Petr vzpamatoval: „Lenko, Lenko zpomal! Ano, bylo to v pořádku první dva roky, ale pak...? Lenko copak sis nikdy nevšimla, že jsem tě podváděl? Nebyl jsem s tebou šťastný, vynahrazoval jsem si to jinde! Navíc, ty sis myslela, že se vezmeme, ale mně je 20! Proboha Lenko snad sis nemyslela... Je konec Leni! Chci si užívat! Život jde dál, každý jdeme svou cestou a vím, že každý jednou najdeme toho, koho budeme mít skutečně rádi a možná si ho i časem vezmem. Když nenajdu lepší holku než jsi ty, vrátím se k tobě. Ale teď Leni ... rozhodoval jsem se mezi tebou a Pavlou, víš to je moje druhá holka, nechtěl jsem ale upřednostnit ani jednu, a tak jsem se rozešel s váma oběma!“ Lenka jen ohromeně stála na místě, a když se vzpamatovala, vrazila mu facku a zakřičela: „Tak lepší než jsem já? A že se ke mně možná vrátíš? A myslíš, že já na tebe budu čekat? Tak to se mýlíš! Až ty budeš prosit, tak já už se k tobě nevrátím. Nemohl ses rozhodnout, tak už nikdy nebudeš mít šanci rozhodnout se jestli se mnou dál chceš být! Jdi si pak za Pavlou!“ Jakmile tohle dořekla, otočila se zády a hrdě odkráčela. Petr se jen samolibě a posměšně usmál a už ani neviděl jak se z jejích očí řine proud slz.
„Leni zapomeň na něj! Je to ... Vidíš – ani pro něj neexistují slova! Vždyť už je to měsíc, co nejste spolu!“ utěšoval Lenku v kavárně její nejlepší kamarád Lukáš. „Díky moc Luky! Vždycky si byl ten nejlepší kluk na světě! Mam tě moc ráda“ usmála se na něj Lenka. „Jo to já tebe taky Leni, ale trochu jinak než jen jako kamarádku víš!“ Lenka na něj zůstala vyjeveně koukat a neodpověděla mu, místo toho se zahleděla do svého šálku kávy. Lukáš nevěděl, jestli to, co udělal bylo dobré, ale po chvíli pokračoval: „Leni chápu, že je to pro tebe těžké, ale ... no tak já půjdu a uvidíme se třeba zítra, ano?“ začal se zvedat k odchodu. „Ne, počkej! Já tě mám taky tak ráda a ráda bych to s tebou zkusila.“ odpověděla mu s úsměvem Lenka a Lukášovi už nestálo v cestě nic, co by mohlo porazit jeho štěstí!

O rok později:
Na rozdíl od Petra Lukáš nečekal pět let a požádal Lenku o ruku už po roce chození. Znal jí přeci jen už hodně dlouho a byli do sebe zamilovaní, tak na co čekat?! Oba dva se těšili na svatbu, která měla být už za dva měsíce. Zrovna stáli v obchodě a Lenka si zkoušela nové svatební šaty. Vypadala úžasně. Lukáš jen stál a s obdivem jí pozoroval. Vybrala si nejúžasnější šaty z celého krámu a Lukáš je s potěšením zaplatil. Oba dva si byli jisti, že jejich svatbě už nic nestojí v cestě.
Zítra měl pro Lenku a Lukáše nastat den „D“ a Lenka a její kamarádky seděli v baru na rozlučkovém večírku. Lenka rozdávala zářivé úsměvy na všechny strany a s potěšením poslouchala gratulace. K jejich stolu náhle někdo přistoupil. Byl to Petr! Úplně opilý a zdrogovaný přistoupil k jejich stolu a začal na Lenku dorážet: „Chci tě zpět! Leni, vrať se ke mně! Slibuju ti, že už tě nikdy neopustím! Vím, že si říkáš, že jsem opilý a nevím co mluvím, ale to vůbec není pravda! Miluji tě a vždycky jsem tě miloval! Prosím odpusť mi a vrať se!“ Lenka se zamračila nad nečekaným hostem, který jí zkazil doposud tak úžasný večer a odpověděla: „To už ale nepůjde! Zítra si beru Lukáše!“ sebrala svou kabelku, dárky, které dostala a i s kamarádkami vykročili ke dveřím. Osamělý Petr se svezl na prázdnou židli a objednal si další skleničku vodky.
A najednou to bylo tady! Jako před rokem stála Lenka znovu před zrcadlem, prohlížela si odstín své nové rtěnky a zářila štěstím tak oslnivě jako krása jejích šatů. Právě dnes je ten den, kdy musí být dokonalá! Už stačilo jen pár úprav a mohla vyrazit ke kostelu. Na Petra z předchozího dne si už ani nevzpomněla. Díky Lukášovi se jí podařilo zapomenout velice rychle. Dnes byl právě ten den, kdy za sebou musela zanechat svou minulost a soustředit se už jen a jen na Lukáše. Ten den si opravdu v kostele řekli své „ano“. Petr se Lence ještě několikrát pokoušel volat, ale bez úspěchu. V těchto chvílích litoval, že Lenku nepožádal tehdy o ruku! Kdyby to byl udělal, neseděl by teď v baru, nebyl by alkoholikem, nefetoval by a měl by stále domov. Jeho nerozhodnost a přebíravost ho dostala na samé dno, ze kterého už nebylo úniku.
O pár let později:
Byla mrazivá zima, Lenka zahalená v chomáči šál pomalu kráčela z metra domů a za ruku si vedla svou pětiletou dceru. Cestou jen matně zahlédla polozmrzlého, spícího bezdomovce a hodila mu drobné mince. Kdyby se jen trochu lépe podívala, viděla by, že je to Petr a také to, kam až ho nerozhodnost, přebíravost a následná nešťastná láska dostaly.