Vlakáč

Čekárna zeje prázdnotou, osvětluje ji pouze špinavá a zanesená zářivka, blikající do ticha. Dunivý zvuk a skřípění koleji říká, ze právě dorazil můj vlak.

Otevru dveře na nástupiště, dojdu ke druhé koleji a nastoupím do několika vagónového vlaku. Posadím se k oknu a sleduji ponurou krajinu. Záhy mě to ovšem přestane bavit, proto si vytáhnu knížku. Ale ani to mi nevydrží dlouho, tak si zastrčím sluchátka do uší, sesunu se na sedačce níž a poslouchám 100krát ohrané a oposlouchané hity. Oči se mi klíží, spánek se ale nedostavuje. Vlak zastaví. Naproti přes uličku se posadí mladý muž, možná spíše kluk. Je vyšší postavy, modré oči mu jemně kontrastuji s vlasy, které prosvětlují jen blond pramínky…v přirozeném rozcuchu působí sexy!! Celkově, v kostkované blankytné košili rozepnuté na dva knoflíčky u krku, rozervaných džínách a botaskách s tkaničkami zasunutými dovnitř, mu to víc než sluší!!

Zavadí o mne očima, naše pohledy se střetnou na maličký okamžik. Z batohu, ledabyle pohozeného vedle sebe, vytáhne tlustou knížku a začne si cist. Název mi unikne, drží ji přiliž nízko. Pořád dokola si ho prohlížím.
Když mě to přestane bavit /a že to není nijak brzy/, znovu sleduji krajinu. Jsou teprve 4 hodiny, tudíž mne fascinuje, jaká, ač je vlastně ráno, panuje všude tma. V odrazu ve skle se dívám na toho kluka.

Vlak si to šine dál, ticho ve vlaku uslyším až když si vyndám sluchátka. Je hřích poslouchat mp3, když mě u přemyšleni /nad prkotinami/ nikdo a nic neruší.
Vlak znovu zastavuje. Kluk pohledne z okna, zkontroluje název nádraží, ve kterém právě stojíme, pohledem zabloudí ke mně a znovu se zahloubá do čteni.

Vlak vyjede ze stanice a jede do další - to mi připomíná matematické slovní úlohy /které nesnáším, protože mi nejdou/:Vlak vyjede z místa A do místa B x rychlosti za hodinu… za jak dlouho se střetnou…??
Noo, tyhle příklady mi sice dvakrát nejdou, za to jsem pochopila trojčlenku a procenta. Upřímně se divím, jak jsem mohla z procent kdy dostat spatnou známku, vždyť jsou to tak jednoduché příklady!!

Displej mobilu ukazuje 04:45, ručičky hodinek 4:47. Krajina je pořád stejná, tedy pořád stejně tmavá a stejně rychle utíká. Kluk čte stále knížku, otáčí stránku a nevzrušeně si přečte ceduli další zastávky.

Na sedadlo naproti mně od uličky si přisedne nějaká stará babina. Obličej divně zkřivený, kouká jak ježibaba, vedle sebe na sedadlo si odloží igelitovou kytičkovanou tašku a neskrývaně si mne prohlíží. Pohodím hlavou a raději se dívám z okna než na tu starou čarodějnici v nemožně tmavém fialovém svetru, kalhotách s puky a v předloni moderních teniskách. Po 5 minutách zkontroluji stav: bába podřimuje, můj novy objev, haha, si čte!! A změna…povšimne si mého pohledu, podívá se mi do očí, pohledy se spojí a tentokrát jsem to já, koko víc zajímá špinavá podlaha. Kluk se pousměje, ležérně přehodí nohu přes nohu a - dál si čte!! Vážně by mě zajímalo, co to má za knížku, že ho tak strašně baví. Tuhle myšlenku nestihnu domyslet, protože vlak zastaví a k mému nemilému zjištěni se dovnitř tlačí fůra lidi. Volné místo vedle mne zůstane naštěstí prázdné, stejně jako místa vedle kluka. Kam asi jede?? Ani nad touhle myšlenkou nehloubám dlouho, jelikož se odněkud vynoří průvodčí.

"Jízdenky prosím,"

Zapátrám v kapse… kruci, kde je ten zatracenej kus papíru, za který jsem zaplatila tolik peněz?? Aha, už vím, v knížce. Mezitím, než vyhrabu knížku, najdu jízdenku a podám ji průvodčímu, ocvaká jízdenku bábě. Teprve potom mu podám svou.

"Děkuji," vezmu si zpátky podávaný lístek, přitom nenápadně koukám na kluka, jestli se čirou náhodou nedozvím, kam jede. Smůla holka, to se opravdu nedozvíš!! Jízdenku schová do kapsy, s úsměvem mne znovu přejede pohledem, zaboří oči do knížky, jakoby chtěl číst, pak si to ale rozmysli a koukne na mne přes okraj knihy /zase sjede hodnotícím pohledem/ a nakonec si už opravdu začne číst. Nevím, co si o tom myslet.

Čas o tom přemýšlet mi už nezbývá, na další zastávce se do vagonu nahrne nespočet lidi, /není divu, všichni jedou do práce/, že si všichni ani nemají kam sednout.

Posunu se úplně až k oknu, abych uvolnila místo mladé ženě, její kamarád /ne, přítel ne, jak poznám z rozhovoru/, si sedne naproti ní /bábina se posunula téže k oknu jako já/ a povídají si na téma naše děti.

Baterka v mp3 mi došla už před deseti minutami, výhled na kluka mi zakrývá čísi nemalé pozadí /tak pěkně se mi na něj koukalo…/ nezbyde mi nic jiného než sledovat krajinu, jak se probouzí k životu.
Ač nechci, celou dobu musím poslouchat tlachání těch dvou, kterak Anežce ve školce chutná, že měli na svačinku puding a jak se jejich kluk těší na vystoupeni ve škole. Hmm, to je teda cesta!!

Zastavíme ještě jednou…dvakrát…třikrát…a konečně se všichni ti, co se sem přihrnuly jako velká voda, zase pěkně vylodili!! Nehledě na to, ze nejsme na lodi. Tohle přirovnáni mi k tomu proste sedí nejvíc. Noo, s tím, že se vylodili všichni, jsem až tak úplně pravdu nemela. Kluk sice sedí dál na svém místě, ale je na něho nacpaný jakýsi chlap a na protější straně mamina s dítětem.

Kluk se zvedne, hodí si batoh přes rameno a… jde ke mne??

"Můžu??" usměje se a když kývnu, posadí se naproti mně. Ta babina naštěstí vypadla i s těma dvěma, co kecali jen o děckách, takže teď jsem tu jen my dva. To, že se děcko stále ozývá a dělá rachot, mi nějak unika při pohledu na kluka. Je ještě krásnější než jsem si zprvu myslela. Ty oči… Zase mne nachytá na švestkách a já tentokrát neuhnu, naopak, vyzývavě držím a čekám, co bude dál.

V mých představách by to bylo následovně.

"Ahoj, já jsem /řekněme třeba/ Honza,"

"Ahoj, Mirka," podáme si ruce.

"Kam jedeš??"

"Domů, byla jsem na intru," vysvětlila bych. "A ty??"

"Já jedu za kámošem, bydli ve ::<<>>::,"

"Fakt?? A jak se jmenuje, možná ho znám, bydlím kousek od ::<<>>::,"

Samozřejmě bych ho znala a samozřejmě bych se s Honzou ještě někdy viděla a nebylo by to jenom jednou, ale to jsou jen moje naivní představy, skutečnost je jiná!!

Tím, jak se zeptal, jestli si může přisednout, nás rozhovor skončil. Konec, tečka, the end holčičko!! No co, aspoň něco když už nic, ne??!! Neboří se svět, to o tebe jen další kluk nestojí, tak co si z toho děláš??!! Koukej toho nechat. /Nehledě na to, ze v 6hodin ráno bych z intru vyjížděla těžko./

Ano, domů jedu, to je pravda, ale ne z intru. No ale na to se mi momentálně vůbec nechce myslet.

Ve smutné a nostalgické náladě si vytáhnu knížku, jak jinak než román /od koho jiného než od Lenky Lanczové/. Když se ubezpečím po deseti minutách, že jsme ještě nezastavili, kluk na mne kouká, pokukuje od své knížky. Nepatrně se pousměji a dál si čtu. Co taky bych mohla jiného dělat. Noo, ze si čtu není až tak pravda. Jak se mam soustředit na knížku, když on sedí tak blízkou, blizoučko??!!

Kruci. Kluk vystupuje o stanici dřív než já. No nic, budu koukat na ty dvě děti, co si hraji ob sedadlo. Ty nejsou aspoň tak protivné jak to děcko vedle, kvůli kterému si /z části/ kluk sedl ke mne. Hmm, jsou roztomile… jednou bych taky takové chtěla…třeba s tím klukem, haha!! :o) :o)

Posbírám svých par švestek a na zástavce se přestěhuji do vlaku strojícího na druhé koleji, malinkatého motoráčku. Posadím se na druhou dvojsedačku k oknu a rozhlednu se s kým vším cestuji. Až na dvě pani a jednoho dědu nikdo netouží po vlakovém prostředí.

"Konečná stanice…" ozve se vlakem, ale nikoho to nepřekvapuje, stejně už všichni stojíme u dveří a čekáme až vlak zastaví.

Vyhupnu z vlaku a rozhlednu se po prázdnem nádraží. Je tu krásně liduprázdno a pusto… ticho… proste domov.

Přehodím si batoh na druhé rameno a vydám se domu.