Mládí v nekonečnu 2.část

Po chvíli se zvedla a zdlouhavým krokem se vracela zpět do tábořiště. Klepajícíma se rukama,které se teď zdály skoro průhledné, si hbitě projela své dlouhé černé vlasy. Byly zacuchané a špinavé, avšak na ranním slunci zářili jako uhlové havraní peří.
Kdysi měla pověstnou hřívu, kterou ji leckdo záviděl. Ve třídě byla oblíbená, měla spoustu věrných přátel a na žádné akci nemohla chybět. A právě tyhle akce ji přivedly až sem. Když poprvé ochutnala drogu, bylo to jako sen. Vše jí připadalo krásné, s každým si rozuměla, bavila se… Jela v tom dlouho, dokud jejím rodičům nezačala situace připadat divná. Zhoršovala se ve škole a ztrácela původní přátele. Ztráceli se i peníze. Byla donucena krást. Všechno se provalilo jednoho večera. Přišla domů vlastně až v noci, byla úplně mimo. K její smůle, či snad štěstí, byli rodiče vzhůru. Pamatuje si, jak na ni matka křičela, že je „hnusná feťačka" a otec ji do krve zmlátil. O týden později ji dovezli do léčebny, odkud nakonec utekla. A teď je tady. Drogy už nechce ani vidět, ale stále se bojí vrátit se domů. Její bydliště je zde. Uprostřed lesů, s pomalu uhasínajícím plamínkem naděje…
Už zdálky zahlédla dřevěnou zvonkohru na uschlém stromě. Před časem, v jedné z mnoha volných chvil, ji vyrobila jako dekoraci do smutného místa. Dlouhé větvičky se houpaly na provázcích a při každém větším vánku do sebe narážely a vydávaly jemný, něžný zvuk. Zbožňovala ho. Někdy u ní proseděla třeba i několik hodin a jen poslouchala tiché tóny. Stejně jako šumění listí a šeptání lesa. Jednou se přistihla, že si s ním povídá.
Bylo to jako začarovaný kruh. Připadala si jako ve špatném romantickém filmu. Tohle byla však realita…
Ze zamyšlení ji vytrhla něčí teplá ruka na rameni. Vyděsila se a automaticky se otočila. Stál tam Petr. “Lekla jsem se,“ zašeptala. Usmál se na ni: “Chodíš tu jako nějaká lesní víla, bál jsem se, že se ti něco stalo.“ Petru zaplavil hřejivý pocit. Je to tak krásné, když na vás někomu záleží. “Jen jsem přemýšlela,“ stále šeptala. Bála se, že když promluví nahlas, vyruší les z klidného vstávání. Petr se krátce zahleděl do země a z jeho sklopených očí bylo jasné, že i jeho něco trápí. “Pojď,“ řekl “mám hlad jak vlk. Snědl bych třeba i Honzu kdyby nebylo nic jiného.“ Pokoušel se o bezstarostný tón. Ale v jeho pohledu chyběla jiskra. Chytil Petru za ruku a společně kráčeli po navlhlé hlíně zpět za „spolubydlícími“. Bok po boku, jakoby je už nikdy nemělo nic rozdělit.