I sny se někdy plní

Stojím vedle mámy, která v ruce drží šek. Není to obyčejný šek. Je to šek na dva miliony. Na dva miliony vyhrané ve Sportce. Usmívám se do televizních kamer. Jsem šťastná. Můj život se změnil ze dne na den…nádhera…
Trhnutím se proberu a posadím se na posteli. Neděle ráno. Kolik je vůbec hodin? Teprve devět. Co že to byl za sen? Matně si vzpomínám…pak si ale vzpomenu na ten skvělý pocit být bohatá…byl to bohužel jen sen. Sen vzdálený realitě. Sen, který se nikdy nesplní…
Jmenuji se Natálie. Patnáctého listopadu jsem oslavila patnácté narozeniny. Bydlím v bytě 2+1 s matkou a dvěma sourozenci. Otec od nás odešel. Byl alkoholik. Sestra je ještě malá, je jí pět. A bratr? Desetiletý, tichý, ale snaživý a taky neposlušný. Máma prostě nestíhá. Kolikrát nestíhám ani já. Máma dá Annu, sestru, do školky a jde do práce. Uklízí v jedné továrně. Moc se nadře. Já se pak už musím starat o sourozence. Jakmile přijdu ze školy,jdu pro Annu. Pak udělám jídlo, uklidím doma. Náš byt není zrovna přepychový, stejně tak jako náš život. Máma se vrací z práce pozdě večer, utahaná. Pak jde spát. A já? Po večerech šprtám, moje výsledky ve škole jsou stejně mizerné. Jak bych se mohla učit, když vedle mě na posteli si bratr Tomáš hraje s autíčky a malá Anna řve na posteli, že chce mámu? „Aničko, zlatíčko, pojď půjdeme si hrát…“ beru Annu na klín a strkám ji do ruky její oblíbenou hračku. „Tome, hraj si na chvíli s Annou, musím se učit.“ Brácha si otráveně bere sestru k sobě. A já si k sobě beru učebnici fyziky.
Na druhý den ráno se vzbouzím celá zpocená. Zase ten sen…sen o výhře dvou milionů. Rozespale si protřu oči a podívám se po Anně a Tomášovi. Spí jak zabití. Já vstávám. Jdu připravit snídani. Máma je už v koupelně. Chystá se do práce. Nenávidím náš život. Moje nejlepší kamarádka Monika má život, za který bych dala Bůh ví co. Máš úplnou rodinu, je jedináček a má krásný dům. Jsou bohatí. Otec podnikatel, matka doktorka. Monika nikdy nechápe, proč mi tolik vadí starat se o sourozence. Jí se to říká, žádného nemá. Nikdy mě nepochopí, stejně tak jako já nepochopím ji. Ale to už se prostě stává. „Dobré ráno Natálko, já už musím do práce. Papa.“ Odchází máma. Všímám si, že má tmavé kruhy pod očima. Vím, že v noci nemůže spávat. Má dost problémů. Děti, peníze, práce a kdoví co ještě. A i přesto svou matiku obdivuji, jak je statečná a všechno vydrží. „Mami ahoj.“ Zdravím matku a jdu k ledničce. No jo, snídaně čeká.
Odpoledne jdu pro Annu do školky. Vychovatelka mě k ní zavede a jako obvykle si neodpustí nějakou poznámku. „Chudinka malá, chybí jí máma…“ prohodí a propíchne mě očima. „Být vámi, starám se radši sama o sebe.“ Syknu a odvádím Annu. Nemám ráda takové lidi. Umí být zlí, a moc. Mně nemá máma chybět? Já nemám být smutná? Asi ne.
„Zaorálková k tabuli!“ volá učitelka matiky. Slibovala zkoušení, vím to. Dokonce vím, že jsem měla být vyvolaná. Neučila jsem se. Nestihla jsem to. Jdu k tabuli. Ruce mám sevřené v pěst. Učitelka mi zadává příklady zezadu na tabuli. Už teď vím, že pohořím. A taky že jsem pohořela - červená koule září na nové stránce v mé žákovské opravdu dokonale. Matikářka má sklony psát všechno veliký. A pětky umí nejlíp.
„Tomáši, co bylo ve škole?“ ptám se bráchy přicházejíc domů. Na nic nečeká a vytahuje žákovskou. Tomáš se učí líp než já. Ve čtvrté třídě sice měl dvě trojky, ale teď se polepšil. Snaží se. Ne pro sebe, ale pro mámu. Vím to, říkal mi to. „Tak fajn, koukej si jít ustlat a pak se najíš.“ Brácha odchází do pokoje a já do kuchyně udělat mu jídlo. A pak vyzvednout Aničku ze školky.
„Natálie ty se s námi nejdeš dívat na Sportku?“ ptá se mě maminka v neděli večer. Dřív jsem se s ní a dětma dívávala, teď už ne. Nevěřím totiž, že bychom mohli něco vyhrát. Nevyhrajeme totiž nikdy. Nikdy a ničem. „Ne mami, jdu se učit!“ odpovídám mámě a zavřu se v pokoji. Tak ráda bych řekla v mém pokoji, ale když ho obývám s Tomem a Annou, nejde to. Snažím se soustředit na učení. Chemii jsem nikdy moc nechápala. Podle mě je těžká. Nešla mi ani v osmé třídě. Zahledím se do sešity a myšlenky mi utíkají neznámo kam. Nejednou z obýváku slyším výkřik. Výkřik tak hlasitý, až s sebou polekaně trhnu. Nechápu. Co se to děje? Dveře pokoje se prudce otevřou. Vrhá se na mě máma. Objímá mě. Má slzy v očích. Jsem zmatená, nechápu. Pak máma mou hádanku rozluští prostou větou „Vyhráli jsme dva miliony.“ A já jdu do kolen.
Od výhry v máminé Sportce uplynulo půl roku. Pro někoho krátká doba, pro někoho chvíle. Nevím co ta doba znamenala pro mě. Vím jen, že se můj život změnil. A to do základu. Koupili jsme si dům. Dům,o kterém jsem vždycky snila. Mám svůj vlastní pokoj. Máma teď nějaký čas nebude chodit do práce, aby byla víc s Annou. Už nebude mít žádná vychovatelka hloupé kecy ohledně Anny. Můj prospěch ve škole se značně polepšil. Učitelé jen kroutí hlavami se slovy „No vidíš jak ti to jde, když se chce.“ Já si o tom myslím své. A mám taky proč. Z Tomáše už není trojkař. Je to jedničkář. Všechno je úplně jinak. Život se mi zdá být hezčí. Mám ho ráda. Nikdy jsem nevěřila, že když se mi zdá sen, mohl by se splnit. Připadalo mi to jako hloupost. Teď už vím, že můj sen o výhře dvou milionů nebyla hloupost, nýbrž předtucha. No jo, prostě i sny se někdy plní.