Smečka vlků

Ráno jako každé jiné. Probudila se a nohy položila na studenou podlahu bytu. Už ten pocit chladna jí dokázal, že dnešní den nebude jednoduchý. Druhý den v nové práci. Proč se vlastně říká, že nejtěžší je ten první? Sama za sebe by řekla, že se bojí spíše toho druhého. A vlastně i těch dalších.
Po snídani si oblékla kabát a vyrazila tou notoricky známou ulicí do té stále ještě svým způsobem cizí práce. Učitelkou chtěla být už od základní školy. Tím si byla jistá. Až na střední se rozhodla pro češtinu, literaturu a angličtinu. Češtinu proto, že ji bavilo psát a číst. Literaturu právě pro její oblibu knížek. A angličtina se jí prostě líbila a (neskromně si musela přiznat) jí docela i šla. Vysokou školu absolvovala podle svého názoru dobře. Pak ale nastal čas váhání. Ještě na střední škole si byla jistá, že právě na tuto školu se chce vrátit a učit zde. Ale najednou byla ta jistota pryč. Nevěděla, jestli je to zrovna to nejlepší. Pocítila jistou touhu po změně. A konečně teď, když už je volná od všeho učení se, chtěla poznat něco jiného. Po pár zamyšlených večerech ale přišla na to, že tahle škola je místo, které vždycky měla ráda. Možná v tom byly obavy o to, že by to jinde nezvládla, ale nechtěla si to přiznat. A tak se vydala do těch známých míst, aby zjistila zda by se tam opět vešla. Prý bez problémů.
Když tam včera byla poprvé, přišla na to, jak těžké je, se všem profesorům dívat do tváří ze stejné výšky. Přece jenom byla zvyklá na něco jiného. Obzvláště měla-li se takto dívat na ty, kteří ji učili, když sama seděla ve školní lavici. Tento strach z pohledů a ze vzájemného chování však překonal strach jiný. Strach z žáků. Pamatovala si, jací byli oni, když byli v jejich věku. Děsila se toho, předstoupit před ně a začít je učit. Včera to ještě nebylo tak těžké. Její kolegové a kolegyně ji dovedli na své hodiny, představili žákům a nechali ji, aby zůstala a pozorovala průběh vyučování. Ale dnes měla být tam vepředu před tabulí sama. Sama proti třiceti lidem. Někde v podvědomí přirovnávala studenty ke smečce vlků. Snažila se tu myšlenku zahnat, ale ona tam pořád někde zůstávala.
Když dorazila před dveře školy, zaváhala. Sice jen na okamžik, ale i tak ji to vyděsilo. Vzpomněla si s jakou jistotou tyto dveře otevírala před deseti lety, když navštěvovala toto gymnázium jako žák. Byla mladá. Něco kolem čtrnácti patnácti let. A najednou, jak držela tu kliku, vrátilo se jí to, jako by to bylo včera. Znovu se probudila, když se jí někdo zeptal, jestli teda bude pokračovat v cestě a nebo dál zkoušet jak dlouho tu kliku udrží. Otevřela dveře a vstoupila. Pocítila tu záplavu jistoty a troufalosti, která ji obklopovala každé ráno, když tehdy otevírala ty samé dveře. Náhle si byla jistá, že dělá dobře. Že sem patří. Vyrazila rychlým, uvážlivým a přeci tak razantním krokem vpřed. Do druhého pracovního dne.
Zazvonění přišlo dříve, než čekala. Nebyla ještě připravená. Nevadí, řekla si, a vyrazila. Když vešla do třídy, žáci se uklidnili. Nabyla trochu ztraceného sebevědomí. Krátká úvodní řeč, oni už jí znají, ona je ne, budou tedy muset omluvit její neznalost, co se jejich jmen týče. Tato hodina bude trochu volnější, je to pro ni poprvé. Pár se jich usmálo. Sebevědomí se postavilo i na druhou nohu. Začala. Postupem času přibývala intenzita hluku ve třídě. Uvědomili si, že není silná a že si nedovolí, proč se tedy nebavit? A najednou to opět viděla. Seděla před ní smečka vlků. Nepřekřikovali se, ale štěkali na sebe. Bála se. Věděla, že vztáhne-li na vlka ruku, pokouše ji. Ale věděla, že tyto vlky nesmí nechat štěkat, tito vlci se musí zkrotit. Jen asi potřebovala víc času. Dnes už se jí to nepovede. Střídavě získávala a opět ztrácela jejich pozornost až do té doby, než zazvonilo. Rozloučila se a vyrazila ze třídy směrem do sborovny. Když vešla, neunikli jí nenápadné pohledy jejích nových kolegů, ale snažila se nedat nic najevo. Snažila se nedat najevo to, jak zrazená se cítí. Slibovala si něco jiného. Chtěla jim dokázat, že se nevzdá. Na další hodinu dorazila skoro na čas. Žáci byli starší než ti předešlí a o to víc se bavili mezi sebou. Pokoušela se jak se dalo. Skoro bez účinku. Aby se uklidnila, dávala to za vinu volnému přístupu který zvolila na jejich první společnou hodinu. Chápala, jak rádi jsou za každou hodinu při které se toho po nich moc nechce. Ještě si to pamatovala. Doufala jen, že příště to bude lepší. Skončila i tato hodina. V duchu děkovala, že jí přidělili jen dvě třídy. Další vlky by už asi nezvládla. Rozloučila se ve sborovně, okázale ignorovala tázavé a zvídavé pohledy a vyrazila domů. Cestou si přehrávala průběhy obou vyučovacích hodin a plánovala, jak se zachová zítra. Nebyla si úplně jistá.
Vždy se považovala za optimistku, ale náhle ji napadlo, jestli onen pověstný nejhorší první den v nové práci nebyl jejím nejlepším dnem, jaký ji v této práci čekal. Jestli ty další nebudou jen horší.
Doma se navečeřela a šla si lehnout. Zdálo se jí o smečce vlků.

Ráno jako každé jiné. Probudila se a položila nohy na studenou podlahu. Uvědomila si, že včera si díky únavě zapomněla sundat ponožky. Usmála se. Probudil se v ní ztracený optimismus.
Takže po ránu žádná studená podlaha? Dnes to bude dobré. I z vlka si člověk přeci může vychovat přítele.